PD Petr Dub

Nedávno na sebe upozornil jako jeden z nominovaných autorů na cenu Start Point 2009 a o několik měsíců později na cenu EXIT 2009. Aktuálně se s malířem a vizuálním umělcem Petrem Dubem můžete setkat při vytváření instalace v prostoru Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově nebo na něj můžete natrefit v ulicích Brna. Bude to ten muž, který za sebou směrem k vile Tugendhat potáhne vozík naložený šedesáti kilogramy jeleního shozu a na krku se mu bude klinkat fotoaparát Nikon D90. Petr Dub (1979) začínal jako bytostný malíř, který z ateliéru na Vyšší odborné škole umění ve Zlíně přestoupil do ateliéru Petra Kvíčaly na Fakultu výtvarných umění v Brně. I když vlastně ne tak docela a ne tak přímo. Lépe by se dalo říct, že Petr Dub začínal jako kuchař-číšník a že filozofie svíčkové v jejím obsahu i formě je pro něj dodnes důležitou otázkou. Pochopitelně, o trochu méně důležitou než odkaz, který si přinesl ze studia arteterapie na Akademii sociálně umělecké terapie v Táboře u Venduly Neumannové: Hledat, najít, držet, nepustit. „Na umění je ovšem báječné to, že nemusíme nic držet, můžeme ledacos upustit, a přesto to dává svůj smysl. Žít s uměním považuji za zázrak, ale současně i za rozhodnutí značně komplikující běžné fungování ve společnosti,“ říká Petr Dub. Za dobu svých studií nabral řadu zkušeností. Praktických i teoretických v rámci studia v ateliéru Reného Hábla ve Zlíně, na FaVU v rámci práce v ateliéru Petra Kvíčaly a Václava Stratila, i v rámci stáže u Jiřího Davida a Milana Saláka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. A těch životních v rámci častých výjezdů do zahraničí, během nichž strávil nejvíce času na Islandu. „Island pro mě zosobňuje model sociální společnosti, ve které lze žít plný život bez celé řady společenských konvencí, na které jsem přistoupil – tedy i bez umění. Sociální vztahy jsou na ostrově vystavěny na opravdovém osobním kontaktu. Je běžné tykat si s předsedkyní vlády, která je na holky, po práci v bance hrát v rockové kapele a o víkendech s rodinou vyjíždět na ledovce. Navíc mi jako workoholikovi vyhovuje, že jsou Islanďané extrémně pracovití.“ O tom, že Petr Dub je workoholik, se lze přesvědčit na webových stránkách www.petrdub.cz. K prezentaci jeho tvorby, kterou na nich spatříte, si lze přisadit ještě řadu výstavních projektů, které pomáhal koordinovat, od vlastních až po kolektivní, jako byl například mezinárodní projekt 2B2A, zabývající se spojením umění a architektury, jehož pilotní konference proběhla v minulém roce v Mikulově. Z výběru jeho samostatných projektů stojí za zmínku především cyklus UNFRAMED z roku 2009, který byl nominován nejen na cenu Start Point, ale za který také v témže roce získal cenu rektora FaVU. Sám autor o tomto cyklu říká, že pro něj patří k těm nejzásadnějším proto, že shrnuje jeho současný postoj k malbě. V UNFRAMED se Petr Dub pokusil klást důraz především na odpoutání malířského plátna z jeho obvyklého kontextu. Vedle kontrolovaného zpracování ústředního motivu jednotlivých instalací ponechává plátno žít svým vlastním materiálním životem bez nutnosti podřídit se pravidelnému, blindrámem danému tvaru a nechává jej vyklouznout do prostoru. Výsledkem jsou neposedné objekty, které se linou prostorem kolem zdi v (ne)koordinovaném pohybu, jehož hravost je podtržena prací s galerijním osvětlením, intenzivní barevností pláten a jejich tvarovým kontrastem. Přímým předchůdcem tohoto cyklu byl soubor objektů Transformers ze stejného roku, který s plochou plátna pracuje v opačném záměru: definovat obsah plátna blindrámem složeným ze zbytků předchozí autorovy práce. V prostoru obrazu-objektu se tak promítají rohy fiktivních rámů a výsledek pracuje s podstatou expanze do prostoru, kterou v evropském umění užívá Jan Maarten Voskuil. A kdybychom hledali linku jeho přemístění obrazu do prostoru, museli bychom zřejmě zajít až do roku 2007, v němž Petr Dub začal transformaci obrazu do objektu propracovávat. Tehdy vznikl cyklus Obraz jako prostorový a vizuální artefakt, jehož nejminimalističtější podobu bylo možno vidět v brněnské Vaňkovce na výstavě CZ-SK pod názvem Mezi podlahou a zdí. Na mou otázku, jak je možné, že se tak vzdálil své výchozí poloze malby (kterou ovšem průběžně stále dělá), odpověděl: „Nepovažuji pro sebe figurální malbu za uzavřenou, i když termín ,klasická‘ je v mém případě s velkými uvozovkami. Momentálně je pro mě ovšem důležitější vydefinovat si slovník základních pojmů: Co dělat, proč to dělat a kde to dělat. Zajímá mě dílo jako fyzický artefakt. Pokud na zeď natahuji plátno ve tvaru grafického znaku Milky, neřeším kategorii, do které bude taková práce zařazena. Baví mě procesy, které spouští.“ Tvorba Petra Duba ostatně spouští řadu libých, nelibých i dalších procesů. Návštěvník se o nich může přesvědčit už v květnu na výstavě v jihlavské galerii Půda nebo na výše zmíněných webových stránkách, kde je vystavena celá řada jeho drobných i větších projektů. I těch, které se do prostoru galerií nikdy nepřenesou, protože autor takovou potřebu nepociťuje. Portfolio (Kateřina Tučková, Art&Antiques, únor 2010)