PD Petr Dub

„Něco velikého se děje mezi námi, a ti, kdož jsou tím v srdci dotčeni aneb na tom spolupracují, pociťují hluboké štěstí, že jest to něco nového: vzkříšení umění stavitelského. Jasný a v světlé čistotě svého přísného mládí vzniká nový řád prostorů a děl, forem a lidí na zbořeništích zastaralých vzpomínek, smyslu pozbyvších nároků a špatně pochopených symbolů, a zde a onde a všude zdvihají se nová díla, jejichž tvar bylo by lze přirovnati k tvaru přírody na sklonku zimy, ještě beze všeho bohatství, a přec už ve všem naplněný přísliby a tuchami, že to jednou bude; tvar, jenž nečeká jiné ozdoby nežli ozdobu něžně milovaného a pečlivě chráněného lidského života...“ Tuto nadčasovou výpověď plnou entuziasmu z pera architekta Rudolfa Schwarze si může přečíst návštěvník na jedné z třinácti tabulí Stezky odvahy otevřené začátkem loňského listopadu v obci Psáry-Dolní Jirčany nedaleko Prahy. Realita, kterou ilustruje, ale s textem prudce kontrastuje. Nachází se uprostřed typické středočeské suburbánní zástavby. Během loňského roku se v šesti středoevropských státech uskutečnil mezinárodní projekt CULBURB (Cultural acupuncture treatment for suburb). Jeho iniciátor pražské Centrum pro středoevropskou architekturu (CCEA) v rámci něj zaměřilo pozornost na problematiku předměstského osídlení středoevropských metropolí. Organizátoři vytipovali celkem osm sídelních celků - obcí nebo městských čtvrtí, které se v průběhu času z různých důvodů, ať již historických, geografických či vlivem specifického vývoje dané lokality, proměnily v nefunkční sídelní organismy s často nejasným statutem. Do otevřené výzvy vyhlášené CCEA na podzim roku 2011 se mohly hlásit projekty, jejichž společným cílem bylo prostřednictvím jednorázové intervence oživit vybraná předměstská sídliště a podnítit sociální interakci, která v sobě nese potenciál stát se katalyzátorem dalších pozitivních změn. V České republice byly k účasti na projektu přizvány Psáry-Dolní Jirčany, jedna z obcí, jejíž formování sleduje specifický architektonický a urbanistický vývoj sídel v bezprostředním okolí Prahy v průběhu posledních dvaceti let, tedy fenomén masivní neregulované výstavby kolonií rodinných domů – sídlišť nejčastěji označovaných jako satelitní města. S tímto typem předměstské výstavby souvisí řada problémů. Ty se teprve v posledních letech pomalu dostávají do obecnějšího povědomí. Plynou z charakteru zástavby, z jejího vztahu k obci i k nedaleké metropoli. K zásadním problémům patří nízká infrastruktura, absence veřejného života, nárůst automobilové dopravy, nadměrné finanční zatížení obcí, ale především nevratná devastace krajiny. Jedním z dominantních je pak problematická sociální interakce mezi obyvateli budovaných kolonií rodinných domů i mezi nově příchozími a starousedlíky. Ta bývá většinou nulová, nebo naopak zcela vyhrocená a brzdí kultivaci samotných sídlišť a mnohdy i další rozvoj obcí. Právě aktivovat a rozvinout sociální vazby v Psárech-Dolních Jirčanech a odstartovat tak proces, který by vedl k dlouhodobějším pozitivním změnám v lokalitě, se různými prostředky pokusili autoři čtyř vybraných projektů. Skupina Laboratory se rozhodla jednoduchým gestem zaktivizovat zájem občanů ovlivňovat směřování a kultivaci vlastní obce. Laboratory věnovala obnos na realizaci svého projektu obyvatelům Psár. Ti mohli prostřednictvím dotazníků navrhovat a následně zvolit, jakým způsobem má být částka využita pro rozvoj jejich obce. Autorské týmy ze Slovenska a Německa se rozhodly pracovat s dětmi a mladými rodinami. Pokusily se formou hry probudit zájem o poznávání prostředí, v němž žijí, a prohloubit vztah k němu, neboť právě identifikace lidí s místem podmiňuje jeho ohleduplné užívání a aktivní přístup k péči o něj. Nejdůkladnější analýze podrobila prostředí suburbie trojice vizuálních umělců Matěj Al-Ali, Petr Dub a Tomáš Moravec. Autoři ve své umělecké intervenci pracují s formou naučné stezky. Má podobu dvanácti zastavení, propojujících starou zástavbu obce s nově vznikajícími koloniemi rodinných domů na jejím okraji a volnou krajinou. Umělci vybrali texty z odborných publikací a webů, které se zabývají problematikou suburbánní výstavby z různých hledisek. Přesto, že jde v některých případech o suché teoretické texty nebo mluvu legislativy, dokážou s nimi v rámci jednotlivých zastavení důmyslně pracovat. Využívají náznaku, protikladu, ale i lehké ironie. Porovnávají, do jaké míry se teorie setkává s praxí. Čtenáře se neptají. Otázky vyvstávají samy. Mnohá sdělení v daných situacích nečekaně silně rezonují. Snad nejsilněji pávě v nadčasové výpovědi Rudolfa Schwarze z úvodu knihy Staveniště Evropy. Jindy se texty mohou zdát jako příliš popisné. Ale ani popis zde není použit bezúčelně. Jak upozorňuje Pavel Hnilička ve své knize Sídelní kaše zaměřené na problematiku předměstské výstavby, právě popis je důležitým nástrojem předcházejícím hlubší analýze. Jednotlivé informační tabule poukazují na obecně platné jevy a fenomény spojené s předměstím a autoři sami je komentují pouze volbou umístění. Přesto začíná být Stezka vlivem zjednodušených a druhotně zprostředkovaných zpráv médií vnímána jako kontroverzní a ze strany autorů konfrontační projekt. Oni sami do úvodu doprovodné mapky zařadili výrok, který skvěle vystihuje záměr jejich umělecko-urbanistické intervence: „Ku příležitosti kongresu v Římě v roce 1936 Le Corbusier ´architektonickou vycházku´ popsal jako prostředek k zakoušení architektury. Z architektury získáváme skrze vycházku pocit a médiem tohoto pocitu je otřes.“ Můžeme dodat, že nejen zakoušení architektury samotné, ale také jejího vnímání v širších souvislostech v rámci krajiny. S cíli projektu dobře koresponduje také zvolený název Stezka odvahy. Návštěva Stezky přináší prožitek místa a s ním spojené situace, specifického typu osídlení předměstského území s jeho problémy, ale i možnými klady. Tento prožitek nelze nahradit zprostředkovanou informací. Přesto, že může být, jak je ostatně každé stezce odvahy vlastní, v danou chvíli velmi nepříjemný, o to hlouběji se usadí v naší paměti a stane se cennou zkušeností, která může v budoucnosti dalekosáhle ovlivnit naše směřování a rozhodování. Pojmenování intervence Stezka odvahy je výstižné i v dalších ohledech. Práce na projektu byla pomyslnou stezkou odvahy i pro samotné tvůrce. Také oni vycházeli z pozice laické veřejnosti ve snaze dohledat faktory a mechanismy, které se podílí na razantní proměně prostředí, v němž se pohybují, prostřednictvím různorodých zdrojů informací pro ně najít objektivní pojmenování a zprostředkovat je divákovi. Stezkou odvahy je tato procházka nesporně i pro návštěvníky. Neopisuje trasu, jež by měla stanovený významový konec ani začátek. Někdy se musíme vrátit, neboť se ocitneme na konci ulice, která nikam nevede. Některá z míst musíme projít dvakrát nebo je obejít. Cílem autorů není procházející mást a nechat je bloudit, ale zase jen poukázat na charakteristické aspekty tohoto prostředí. Slepé uličky tak mohou mimoděk vyznívat i jako metafora a podněcovat k otázce, zdali se právě zde budování sídel neocitlo zvoleným typem výstavby a jejího (ne)plánování v bezvýchodné situaci. V neposlední řadě si projekt díky svému názvu získal pozornost některých internetových výletníků, prostřednictvím kterých vstupuje do povědomí širší veřejnosti. Účastníkem, pro kterého je Stezka odvahy v současnosti dozajista nejstrastiplnější, je vedení obce Psáry-Dolní Jirčany. Aktuálně čelí reakcím rozhněvaných obyvatel. Domnívají se, že právě vinou Stezky odvahy se jejich obec dostala do hledáčku médií jako odstrašující příklad architektonických a urbanistických zvěrstev. To je ale pouze jeden úhel pohledu. Neuvědomují si, že tento projekt pouze upozorňuje na obecné jevy, které se jich bezprostředně dotýkají a které mohou zásadním způsobem ovlivnit. Právě pro ně a jejich obec tak může být do budoucna projekt největším přínosem. Psáry jsou zcela jistě příkladem současné suburbánní zástavby s jejími klady, ale především zápory. Nijak výjimečným, naopak jedním z mnoha. Vedení obce si tuto situaci nejen uvědomilo, ale odhodlalo se k ní veřejně přihlásit, přebrat za ni zodpovědnost a pokusit se ji řešit. Pouze obci totiž náleží role hlavního a nezastupitelného regulátoru aktuální situace i budoucího vývoje. Do rozpoutané diskuse, která Stezku odvahy provází, by se však vedle autorů intervence měl výrazněji zapojit také zřizovatel projektu, uvědomit si sílu své pozice v ní – totiž status vysoce odborné a nezávislé instituce - a využít potenciálu otevřené debaty se zástupci obce a širokou veřejností ve snaze pozitivně zapůsobit na stavební vývoj lokality, neboť se zde naskýtá jedna z výjimečných příležitostí, kdy se mohou poznatky teorie setkat s praxí a pozitivně na ni působit. Byla by velká škoda tuto příležitost nevyužít. (Nina Michlovská, Art&Antique, 03, 2013)