Obraz jako vizuální a prostorový artefakt (Milan Salák)

Ve své prezentované práci se Petr Dub podle jeho vlastních slov "…zaměřil především na formálnost procesu vnímání, přípravy a zpracování obrazu." Student si tak vytýčil nelehký úkol. "Obraz" je velmi frekventovaným námětem umělecko - odborných studií a diskusí a "formálnost" je v této souvislosti často frekventovaným výrazem… Jak student píše v závěru jeho textu - pokusil se vymanit alespoň z jedné sociální konvence. Tou je zde míněn "klasický obraz" (přičemž přesnější by bylo jistě uvádět výraz "klasický, ručně malovaný, závěsný obraz). Zdá se tedy zřejmé, že zásadním kriteriem pro hodnocení Dubovy bakalářské práce bude míra autenticity, s jakou se tématu zhostil. "Bourání konvencí" je nepsaným předmětem společenské objednávky směrem k umělci. Za tohoto stavu bylo již od počátku jisté, že se Petr Dub prolne v mnoha ohledech s prací umělců jeho, ale i předchozích generací. Ačkoliv si uvědomuji, že v teoretické části bakalářské práce není příliš prostoru pro prezentaci nebo dokonce hodnocení vzdáleně podobných věcí vzniklých v nejrůznějších souvislostech, přesto si tuto výtku dovolím. Jsem totiž přesvědčen, že kdyby byl Dub nucen vymezit se (vedle obecné formálnosti vnímání obrazu) také vůči stávajícím dílům a umělcům, kteří si vytkli podobný cíl, byl by jeho konceptuální počin významnější. Pokud zde mluvím o "vymezení", nemyslím tím pouhý výčet prácí kolegů umělců a teoretiků. Každé dílo, přidává k prvotnímu problému další rozměr, ale tím se zároveň stává i jeho součástí a nelze je tedy opomíjet. Vedle zmiňovaných teoretiků Flussera, Johnsona, Aumonta a Kulky je zde (v našem vzděláním a pamětí podmíněném vnímání) permanentně přítomná tvorba Vasilije Kandinského, Mario Mertze, Michelangela Pistoletta, Andy Warhola, Martina Kippenbergera, ale i Dubových generačních současníků: Radka Mackeho, Jiřího Skály, Artamonova a Klyjukova, Daniely Baráčkové , ale i Petrovy starší spolužačky z Favu Lindy Latenbergové... a to jsem v tomto rozptylu uvedl jen ty , kteří mi momentálně vytanuli na mysli - jakousi pomyslnou vrstvu představující svrchní vrstvu myšlenek nabalených na ádru ústředního tématu prezentovaném diplomantem… V mé písemné oponentuře jsem se doposud nedotkl praktické části bakalářské diplomové práce Petra Duba. Vzhledem k povaze projektu jsem to udělal schválně. Prezentovat jako ústřední přínos Dubova počinu artefakt (jakkoliv navenek rezignující na ustálenou a tedy formální vnímací konvenci) bylo podle mne poněkud zplošťující. V kontextu současného umění je artefakt odkazem na autorovu zprávu, respektive jejím nositelem. Forma je za těchto okolností jazykem. Mám-li se zamyslet nad jazykem, kterým k nám Dub v jeho bakalářské diplomce promlouvá, musím prohlásit, že je srozumitelný a současný. Dalo by se namítnout, že ona srozumitelnost je v opozitu ke svrchu zmíněné "autenticitě", na jejímž základě bychom měli Dubovu práci hodnotit. Nárok na autenticitu je ale z mnoha ohledů sám konvencí… Na závěr této úvahy bychom mohli navázat s jakoukoli částí písně "O tom, jak pes jitrničku sežral", jejíkaždá nová sloka metaforicky připomíná utopickou snahu nás všech vymanit se ze stávajících klišé a "být sami sebou". Bakalářskou diplomovou práci Petra Duba považuji i s uvedenými výtkami za výrazně převyšující nároky kladené na tento formát uměleckého projektu a jako takovou ji plně doporučuji k vysokému ohodnocení, tedy stupněm A. Obraz jako vizuální a prostorový artefakt (Milan Salák, 2007) Oponentský posudek bakalářské diplomové práce