Ve svém pravidelném sloupku na Artalku – In_margine s podtitulem Nejen o kritice – reagovala Milena Bartlová na přednášku Jazykový smog ve výtvarném umění Vladimíra Justa, v níž tento divadelní historik a publicista kritizoval rozšířenost jazykových floskulí a nadužívání cizích slov v současných žurnalistických textech o výtvarném umění. V Bartlové reakci se pojil souhlas s přebujelostí odborného žargonu a formulačních klišé s poukazem na polehčující skutečnost, že popis mimojazykových oborů, mezi něž patří i výtvarné umění, je pohybem „na hranici, kde na něj (tj. pisatele) jako na pašeráka střílejí z obou stran“. Autorka zdůrazňuje nutnost rozlišování jazykové mlhy od využívání ustálených konstrukcí, které „jsou stopami poctivého boje o převod viditelného do slov“.
Název výstavy Petra Duba Je to prakticky spojený s tou věcí, kolem které se motáš je příkladně neurčitou a bezobsažnou formulací, kterou můžeme vykázat do kategorie jazykové mlhy. I když… Nejedná se o mechanické použití ustáleného spojení ani o odborný žargon demonstrující odbornou příslušnost. Název vznikl tak, že jsem Petra Duba „vzala za slovo“, když jsme řešili obsah této výstavy a „předsunula“ jeden z jeho výroků do pozice jejího názvu. Chápala jsem jej jako spontánní, ale současně příznačné žonglování se slovy ve snaze o vyjádření onoho „mimojazykového“. Použití formulace vzniklé nahodile bez předpokladu dalšího využití, notabene v úrovni titulu výstavy, bylo také motivováno faktem, že právě improvizace a nahodilost jsou Petru Dubovi zcela cizí. Věta vytržená z kontextu balancuje na fascinující hraně mezi naprostou bezobsažností a abstraktností, kterou lze rozvíjet do rozmanitých úvah. (Floskulí v názvu je však slovo „věc“, které je typickým vyjadřovacím manévrem umělců ve snaze vyhnout se ekvivalentům s nežádoucí příznakovostí, jako např. artefakt.)
„Nebezpečně“ zavádějícím dojmem, kterým působí objekty Petra Duba, je až pedanticky důkladná řemeslná a technologická bravura s výrazně efektním designem. Pro jeho činnost je současně charakteristická dlouhodobá soustředěnost ke konceptuálním přístupům, které lze zahrnout pod reflexi mediální povahy umění. Soustředěnost, která je podpořena autorovým nadstandardním zájmem o teorii umění. Zpět k názvu: kolem čeho se teda motá/me? Z hlediska tohoto textu a současně i Dubova uměleckého charakteru můžeme spekulovat o analogii mezi onou hranicí vyjadřování v úrovni schematických konstrukcí (nebraňme se přívlastku „formalistických“) a současně poctivým autonomním hledáním, jak převést viditelné do myšlenek a myšlenky do viditelného. Nedá mi, abych nepointovala text v duchu výhrad zmíněných v úvodu: Ono se to nevylučuje.