PD Petr Dub

Petr Dub v českém umění působí jako mimořádně kosmopolitní osobnost. Jako kdyby to, čím se posledních pět let zabývá, nereagovalo na klaustrofobické dění na domácí scéně, ale spíš navazovalo na tradice a tendence v uměleckých metropolích, jakými jsou Londýn nebo New York. V zásadě můžeme říci, že Petr Dub je malíř. Hranice této disciplíny ovšem výrazně překračuje a testuje. A obloukem se k malování zase vrací. Dub svými díly nezkoumá svět kolem sebe, ale okolní realitou zkoumá samotné umění. Co to v praxi znamená? Dobře to ukazuje umělcova starší série Transformers. Malířské plátno je nataženo na nesouměrný rám a pod plátnem jsou skryté různé předměty: z obrazu se tak stává jakýsi reliéf. Dub tak ukazuje podpůrný aparát malování, i když ho současně zakrývá. V cyklu Unframed a dílech, které z něj vycházejí, se úplně obešel bez napínacího rámu. Barevná malířská plátna natahuje přímo na stěnu. I když v pozadí tohoto počínání opět vězí úvaha o esenci malířství, výsledek současně uchvacuje svou krásou. Nepravidelně zvlněná plátna se na pozadí bílé zdi vznášejí jednou jako dematerializované barevné skvrny, jindy jejich záhyby a prostorové splývání evokují detaily středověkých polychromovaných soch. Od podobných postupů je jen krok k malířským instalacím, při kterých Petr Dub pojednává celý prostor galerie. Vytvořil si zvláštní techniku, při níž z různě barevných pláten vytlačuje hyperrealistické výjevy (například Michelangelova Adama nebo portréty filozofů Marxe a Baudrillarda), fixuje je hřebíky a pak je kombinuje s dalšími prostorovými prvky. Od krtiky umění se lehce dostává ke kritice institucí umění. Právě díky přemýšlivosti a vizuální atraktivitě svých děl patří k největším talentům českého umění posledních několika let. Petr Dub - Profil (Tomáš Pospiszyl, Magnus č. 2, 2011)