PD Petr Dub

Projekt Kolonie svobody se vztahuje k urbanistickému vývoji městské části Praha – Vinohrady, zejména k okolí stejnojmenné zástavby v národním stylu z první poloviny dvacátých let v ulici Na Šafránce, v jejíž blízkosti autor bydlí, a dále k nedalekému sídlišti Vlasta ve Vršovicích, které vzniklo v sedmdesátých letech zejména pro obyvatele obce Milovice. Ti byli ze svých domovů vystěhováni v souvislosti s ubytováním sovětské armády. Dub přirozeně vnímá postupnou transformaci obou míst v čase a pozdější, mnohdy necitlivé zásahy do původní stavby – například na první pohled patrné nové pojetí fasád nebo naopak nenápadné deformování rondokubistického prvku. „Obě místa vzdálená pěší chůzí pouhých pár stovek metrů reprezentují dvě diametrálně rozdílná architektonická období, a scházet z ulice Korunní směrem k Moskevské je jako cestovat časem. S ubíhajícími metry směrem z kopce se fascinujícím způsobem proměňuje metr za metrem nejen architektonický ráz města, ale především sociální segment obyvatel. Na kopci vládnou domy béžové, pískově hnědé až temně rudé. Kazašská, Tádžická, Magnitorská a její okolí odpovídají jahodovo-meruňkovou náladou, pokoušejíce se „originálně“ odlišit od okolních domů. Započatou ideologickou bitvu o životní prostor pomyslně dělí Gočárův kostel sv. Václava oděný v bílé. Jako by víra v jednoduše bílý ideál spojovala oba nesmiřitelné tábory,“ popisuje autor své dojmy. Devalvací historických staveb se Dub zabýval v již zmíněném projektu pro Galerii Nika. Jako předobraz mu tehdy sloužil zateplováním znehodnocený funkcionalistický dům v Kotlářské ulici v centru Brna. Výstavou In-sue-lie v Galerii 207 zase reagoval na zanedbaný stav místních galerijních stěn a na bydlení pro nižší sociální vrstvy; vedle videa zde prezentoval českou vlajku v barvách růžové, pistáciové a krémově žluté, tedy v barvách, jež se objevují rovněž v instalaci Kolonie svobody. Dub zkoumá oba rozličné architektonické fenomény jako společensko-psychologické projevy reflektující určité potřeby daného historického období. Nejnovější instalace v Kvalitáři vychází z pozorování a z reflexe necitlivého používání barev v architektuře. Dub pracuje se vzorníkem jedné malířské firmy a vybrané odstíny intuitivně aplikuje v reálném architektonickém prostoru výstavních sálů této galerie. Nátěry kopírují některé její místně specifické prvky – barvou jsou opatřeny stěny, výklenky i zaklenutý strop. Důraz klade na celistvost, přičemž interiér se ve výsledku stává komplexní malířskou kompozicí. „Můj záměr instalace reflektuje pojednávání architektonických povrchů v dominantních barevných tónech, ať již spojených s konkrétním architektonickým stylem, tvarem či různou historickou érou architektury. Kde začíná funkce architektury jako národní identity? Kde končí individuální svoboda a začíná kolektivní odpovědnost za společně sdílený veřejný prostor? A jaká bude barva české budoucnosti?“ říká o svém úmyslu s nadsázkou autor. V první místnosti Dub reaguje na národní styl – rodinné domy a dvojvily Na Šafránce, které vznikaly podle návrhu tehdy začínajícího architekta Františka Alberta Libry. Zachovalý územní plán je údajně vytvořený perem a neuvádí žádné informace o záměru užívání barvy na fasádě. Současní majitelé či nájemníci si tak průčelí budov a někdy i jádro staveb přizpůsobují vlastní představě o tehdejší podobě nebo se řídí osobním vkusem. V ulici s atmosférou maloměsta (v době vzniku tato lokalita byla skutečně předměstím) sledujeme dnes tedy mnohdy bizarní výkony – domy rozpůlené na půl v barevném provedení fasád i vůbec fascinující výběr barevných odstínů, které přišly spolu s devadesátými léty. Zajímavým momentem je zmíněný rondokubistický prvek; známe jej například ze zdobení uliční fasády pražské Legiobanky ze stejného období (1921–1923). Na Šafránce se objevuje v nesčetných podobách, různě deformován a používán na odlišných místech. Najdeme ho na plotě stejně jako na fasádě nebo na betonovém sloupku. Dub v jeho volné interpretaci pokračuje v první místnosti galerie; symbol je zahrnut do téměř dekorativní výmalby v červeno-modré kombinaci jako variaci na pojetí barev v období národního stylu. Znak se zde stává jakousi reminiscencí na svoji původní, avšak nepřesně známou podobu a význam. Pravá zeď místnosti je opatřena heslem Gemeinwillen – teoretik architektury, profesor Jindřich Vybíral překládá tento pojem jako „společná vůle“ národa. Dub zde naráží na národní styl jako na problematický jev nejen ve vztahu ke kvalitě architektury, ale také k ideologii a důvodu jeho vzniku. Národní styl je důsledkem tehdejší atmosféry v československé společnosti hledající rychle po roce 1918 prostředky pro vyjádření příslušnosti k určité etnické skupině. Klíčovou roli v procesu sebeuvědomování hrála právě kultura a umění, do značné míry jako výsledek racionálního konstruktu. Umělec nehovořil sám za sebe, ale programově vytvářel společné hodnoty, mnohdy přiblížením se vkusu širšího publika, přestože bylo zřejmé, že v tehdejším nově vzniklém státě došlo k promíchání několika etnik. Jakousi neopodstatněnou potřebu po vymezování se můžeme spatřovat také dnes, kdy ve společnosti rostou nacionalistické nálady, kdy se snažíme uhájit své křesťanské hodnoty před vpádem cizí kultury. Přitom nevíme, co ty naše hodnoty přesně znamenají a zda vůbec obsahují něco hlubšího. V prostřední místnosti se nachází upravená projekce ikonického filmu Playtime francouzského režiséra Jacquese Tatiho z roku 1967. Je jakýmsi spojníkem v čase, satirou o podobě a funkčnosti moderní architektury; poslední místnost totiž naplno využívá potenciál zmíněného současného barevného vzorníku. Tady se při výběru odstínů autor inspiroval i jejich bizarními názvy, které nelze ve vzorníku přehlédnout a o jejichž důvodu užití můžeme dlouho přemýšlet. Objevuje se například pikantní gazpacho, tibetské roucho, písková mandala, slunečné sárí, modrý nekonečný oceán atd. Tyto barvy, používané hojně na venkovních fasádách, jsou postaveny do role nových národních barev vypovídajících ledaco o charakteru současné české společnosti.