PD Petr Dub

Výtvarná díla, která Petr Dub (1976) vytváří v posledních několika letech, mají podobu vysokých reliéfů s měkkými přechody, takže v kombinaci s barvou aplikovanou stříkáním připomínají detaily karosérií aut opalizujících metalíz nebo abstraktní počítačové vizualizace povrchu nějaké planety. Jejich základem je však stále ještě plátno a také způsob jejich prezentace na zdi je stejný jako u závěsného obrazu. Jinak se však velmi liší od toho, co si většina lidí vybaví pod pojmem obraz. Ten může nabývat nesčetných podob (tj. stylů, obsahů, technik, materiálů atd.), jejichž společným jmenovatelem je právě a jedině prostorové vymezení. Nízká podložka pravidelného, většinou pravoúhlého formátu donedávna představovala univerzální základ, na němž se pak odehrával vlastní příběh dějin umění, který už psaly barvy. Dílo Petra Duba dokládá slavnou tezi teoretika abstraktního expresionismu Clementa Greenberga (a zároveň s ní polemizuje) o tom, že každé médium směřuje svým vývojem k uvědomění si sama sebe a svých nejvlastnějších prostředků, což pro Greenberga byla cesta od iluzivnosti a literárních obsahů k plošné nezobrazující malbě, jejímž obsahem a smyslem je jen ona sama. Dubovy obrazy/objekty k tomu dodávají, že jedna z možností, jak v tomto příběhu dále pokračovat, spočívá v tom, že médium se v jistém hraničním okamžiku obrátí proti sobě, začne mutovat, případně narušovat a posouvat své vlastní hranice. Jak dokládá název výstavy, právě to je tématem Dubovy práce. Když se podíváme, co těmto dílům v jeho tvorbě předcházelo, zjistíme, že se konsekventně zabývá určitými tématy a že napětí mezi obrazem a jeho zpochybněním či dekonstrukcí u něj hraje roli zásadní. Už během studia jej zaujalo téma abstraktního obrazu, konkrétně monochromu, a specificky malířské problémy, jako je např. práce s gestickým rukopisem. Jestliže jeho pozdější díla jsou formálně velmi efektní a vizuálně atraktivní, ta první by mohla být příkladem „bad painting“ v kategorii abstraktního obrazu; on sám je nazýval Antipaintings. Zdá se, že autor si zde testoval možnosti abstraktního obrazu a zároveň hledal své téma, kterým se nakonec paradoxně stalo ono testování samotné. Dokládá to další cyklus Unframed, který k němu poprvé přitáhl pozornost odborné veřejnosti. „Unframed“ – tj. „bez rámu“ – zde znamená nejen bez tradičního rámu, kterého se moderní obraz zbavil již dávno předtím, ale hlavně bez rámu napínacího neboli slepého, jakési materiální kostry obrazu. Plátna nepravidelných tvarů byla někdy zavěšena přímo na stěně a připomínala barevné skvrny, jindy je navíc zmuchlal, takže vytvářela nepravidelné amorfní struktury. Od nich pak vedla přímá cesta k pracím, které zachovávají princip obrazu jako reliéfního objektu, nepravidelnosti a zborcení však nahradil hladký vypnutý tvar. Jeho díla tedy jsou na jedné straně působivými estetickými objekty, na straně druhé výstupy komplikovaného přemýšlení o obrazu jako specifické uměleckohistorické entitě, přemýšlení, které se odehrává tady a teď. Právě proto lze o nich říci, že ač zdánlivě zcela autonomní a jakoby stojící mimo realitu současného světa, zároveň jsou jeho adekvátním, byť možná podvědomým výrazem - třeba už jen důrazem na hladký „designově“ působící povrch nebo zaměřením na subtilní umělecké problémy, které se objevuje právě v obdobích, kdy skutečnost je natolik komplikovaná, že jí přestáváme rozumět. (Text katalogu, Marcel Fišer, GAVU, 2014)