Reality Box? (Petr Agha)

Alegorie jeskyně je možná nejznámější a nejužívanější podobenství, prostřednictvím kterého vyjadřujeme naše přesvědčení o existenci pravé povahy skutečnosti a naší (ne)schopnosti jí jednoho dne poznat. Naše vnímání světa je vždy zprostředkováno našimi smysly a proto i svět, který prožíváme je spíše než objektivní manifestací reality, subjektivním prožitkem různě situovaných jedinců. Jejich vnímání světa odráží interakci s koncepty, jenž se v průběhu života staly a stávají součástí našeho kognitivního aparátu a prostřednictvím kterých svět kolem sebe nejen poznáváme, ale také prožíváme, popisujeme a sdílíme. To, co těmto konceptům, idejím a ideologiím dodává pocit hmatatelné substance a zdání reality, je především proces naší sebe-identifikace s významem, který je takovému konceptu připisován naším okolím a který se váže s kontextem, v němž žijeme. Tato tendence je zcela automatická a také proto jsou naše reakce jakoby podmíněny, předem dány. Naše vnímání světa lze potom přirovnat ke snu o realitě, máme pocit, že ji autenticky vnímáme, ale ve skutečnosti jen reprodukujeme modely, které se staly v průběhu času a naší postupnou socializací do společnosti součástí našeho kognitivního horizontu. Je vůbec možné poznat skutečnou skutečnost, pokud vůbec existuje, nebo jsme již od dětství odsouzeni k nekonečnému pohybu v prostoru vykolíkovaném obrazy našich předků a neschopností vykročit mimo jejich hranice? Opravdu žijeme v Platónově jeskyni, přikováni řetězy tak, že se nemůžeme hýbat a jsme nuceni hledět pouze na odrazy a stíny loutek a jiných předmětů, vržené na stěnu před námi? Je naše poznávání světa pouhou účasti na kejklířskému představení stínového divadla, ve kterém si ti, kteří jsou v této jeskyni uvězněni, neuvědomují, že to, co vidí, jsou jen stíny předmětů před ohněm, nevědí ani, že tyto předměty znázorňují skutečné věci existující venku mimo jeskyni, jak líčí ústy Platona Sokrates? Co když je vše ještě o trošku složitější než předpokládá Platón? Jistě, zdánlivá věcnost a samozřejmost s jakou ideje a ideologie okupují zorné pole našeho života, se počne rozpadat ve chvíli, kdy je začneme zpochybňovat. Velmi rychle zjistíme, že se jedná o prázdné formy, které nemají inherentní význam. Alegorie jeskyně však vychází z přesvědčení, že existuje něco jaká pravá realita, a pouze proto, že ji nejsme schopni nahlédnout jinak, než jako pouhý odraz, vytvářejí se v naší mysli falešné modly, které omylem považujeme za skutečnost. Alegorie jeskyně také hovoří o tom, že se jednoho dne najde někdo, kdo se dokáže otočit a uvidět, co se v jeskyni skutečně odehrává, z jeskyně uniknout a nahlédnout tak pravou podstatu existence. Tato alegorie tedy zároveň předpokládá, že existuje něco jako vnější neutrální bod, ze kterého můžeme bezpečně porovnávat skutečnou skutečnost s jejím zkresleným vnímáním, či odrazem na stěně jeskyně. Přítomnost ideje vyšší pravdy v našem kognitivním poli, kterou lze poznat právě díky úniku z žité reality, nahlédnutím za hranice běžného, má však jeden zásadní důsledek. Pokud jsou fundamenty našeho světa zbaveny rámce, který stanovuje jeho obsah a významy, a jsou nalézány mimo tento svět, pak není jasné, jakým způsobem posuzovat různé výpovědi o podstatě světa. Táž výpověď může být pochopena jako falešná nebo jako pravdivá. Koncept esence světa či jakýchkoliv univerzálií, může nakonec být pouhým falešným výkladem existence, který se zakládá na idealistické iluzi, že kategorie myšlení jsou nepodmíněné sociálním, historickým a materiálním kontextem, ve kterém se vyskytují. Podobně na tom může být i myšlenka, že je to právě lidská praxe, lidská mysl, naše sny a touhy, které produkují skutečný obraz světa. Stejnou demonstrací je nakonec i aktuální instalace Petra Duba.