PD Petr Dub

Zvláštní prostor, kde se nenáhodně sejdou pozvaní lidé. Jen málo z nich je nepozvaných. Většinou přijdou první den, aby si mohli promluvit a popovídat, a pokud nemají vlastní téma, výstava jim podnět k úvaze nabídne. Ukáže věc, která zaměstnala umělce prací a myšlením. Galerie může být jakýkoliv prostor, který se za galerii označí, vyjme se ze zcela veřejného nebo zcela privátního určení. Galerie Jelení, přestože spadá pod etablovanou nezávislou instituci, pořád svým názvem vzpomíná na své původní místo, a nese si s sebou intimní povahu setkávání české umělecké scény s pohostinnou atmosférou vaření vína a bramboráků smažených na dvorku. Takováto galerie, přestože je otevřeně i statutárně veřejná, stále v sobě uchovává důvěrnost a bezpečí domácího prostředí pro mladou generaci. Obecně řečeno, jednoznačnost určení veřejného a soukromého je nedohledatelná. Snažíme-li se vstoupit do veřejného prostoru, končíme u lamentací nad jeho privatizací, mizením a ztrátou, což stejnou měrou platí také naopak, pokud se snažíme ukrýt před problémy společnosti v jen zdánlivě apolitické domácnosti. Oxymóron Kolonie svobody (název přejatý z projektu bytové výstavby vil a domů v rondokubistickém stylu na rozhraní Vršovic a Vinohrad), jedné z posledních výstav Petra Duba v galerii Kvalitář, se přenáší na výstavu v Galerii Jelení, tentokrát však ne na příkladu exteriéru, ale interiéru domu. Obsazení veřejného prostoru, přivlastnění si ho barvou, “odvážný názor” vyjádřený majitelem fasády prostřednictvím barevné škály odpozorované z pohledu do krabičky lentilek – názor který se zdrcnul, “zabstrahoval” do barvy fasády. Výmalba jednoho z interiérů galerie Kvalitář odvozená z fasád devadesátých, ale i dnešních let, měla pojmenovat atomizovanou společnost. V jiné místnosti návratem ke starým jistotám národa, národního stylu a vůle, Gemeinwillen, umělec nevyjadřoval pohoršení nad ztrátou hodnot, ale ukazoval jím spíše k uspořádání věcí tak, jak fungovalo v době geograficky strukturované společnosti na počátku demokratické éry v názorném srovnání s její polistopadovou neoliberální variantou. Dub pojmenovává simulakrální povahu reprezentací (obrazů) skrze výraz fasád domů, skrze jejich barevnost. Díky své analytické povaze dekóduje fasády jako zbytky oblastí, kde se uplatňuje reprezentace majitele nemovitosti směrem ven do veřejného prostoru a vyjadřuje se (ne)příslušnost k místnímu prostředí a politice. Stejně tak ale tyto pozůstalosti reprezentací najdeme ve strukturách domácností. Interiéry soukromých bytů mohou být čteny a chápány také jako kolonie svobody. Jejich barvy kůže, tapet, které vytvářejí pozadí domácích scén, směřují k neutralitě a indiferenci. Produktový či umělecký design je jen velmi zdánlivě esteticky příjemným dekorem, jeho abstrahované pojetí totiž může vést k formálnímu maskování politických obsahů. Abstrakce dovede stejně dobře stínit, jako je v jiném případě schopna průzračného kritického odhalení. Ani rodinná dovolená nepřináší do domácnosti s radostným suvenýrem z cest po Evropě a Africe jen vzpomínku na soukromé prožívání. Táhne za sebou tíhu historického vývoje s jeho současnými důsledky, jež na mramorové poličce zestarožitněly do sentimentální podoby, která zakrývá jejich problematičnost každodennímu uživateli. Ale jako pozvaná návštěva si této diskrepance máme šanci všimnout, v bytě známých, rodičů, v Galerii Jelení. Petr Dub ale nezachází jen s předměty, jako analytika ho zajímají metody! Jestliže parafrázuje Flusserovu klasiku Do universa technických obrazů, pak ho zajímá změna, která se s obrazem děje, když obraz ztrácí svou reprezentativní funkci a je stále více polem pro “kalkulování a komputování”, pro “kosmický telematický dialog“. Čtyři různé tapety umělec řeže a skládá do geometrického obrazce, zajímají ho hraniční místa spojů a vztah celku a části. Komplikovaná, diskutovaná a dynamická prostupnost a střetávání se osobního a veřejného je zobrazena v samotné konstrukci celkového obrazu, který se v galerii, tak jako autorovy předchozí obrazy/objekty, skládá z levé a pravé strany směrem do středu a hledá své těžiště. Otevřená série obrazů/objektů započatá v roce 2014 Vlevo a vpravo od středu názorně vypovídá o Dubově potřebě angažovanosti a současně soustředěné ateliérové práce s geometrií objektů a obrazů. Abstrahováním vytlačuje z obrazu vyprávění, které přesouvá mimo obraz do názvů. Příběh transformoval do hry s fyzikálními vlastnostmi obrazu/objektu, s gravitací, vyvažováním hmot účastnících se na konstrukci obrazu, prvků, ze kterých je obraz/objekt komponován jako nějaký předstupeň či představitelný model technických obrazů, jejichž mód umělec stále ještě prověřuje ve vztahu k reálnému světu, vázán pocitem občanské zodpovědnosti. Konfrontaci reálného jevu a filozofického problému Dub věnuje další z prvků skládajících celkový obraz instalace - domácí návod na testování tvrdosti krunýře želvy, který odkazuje k Zenónovým paradoxům. Toto zatěžování filozofie a teorie uměleckou praxí může působit účelově, případně těžkopádně, nicméně ukazuje na stálou mezeru v interdisciplinárním dialogu vědy, filozofie a umění, která ovšem může být nejen nedorozuměním, ale také dynamickou silou pro další vývoj problematiky. Elektronický formát návodu chce rozvinout diskuzi o průniku, respektive stálé přítomnosti veřejného chatu v privátní zóně domova. Dub se v Galerii Jelení nepokouší navodit atmosféru rodinného krbu, nýbrž neiluzivními prostředky, a přesto pomocí obrazů, složit informaci o vztahu domova k veřejné rozpravě. A na závěr kousek autorovy milované klasiky: „Přistoupí-li totiž lidé k telematice nikoli s tím, aby je rozptylovala, nýbrž aby jim pomáhala k rozhovorům, pak technické obrazy náhle změní svou povahu. Stanou se náhle povrchy, na nichž se budou připravovat informace a skrze něž povedou lidé dialog. Hrají pak náhle onu meditativní roli, kterou dříve hrály lineární texty při korespondenci. Stanou se z nich ‚dopisy‘. Rozdíl je jen v tom, že obrazy mohou přenášet nekonečně větší množství informací než texty. Plochy totiž sestávají z nekonečně mnoha řádků. ‚Umění‘ psát dopisy se téměř vytratilo. Telematicky ovládané obrazy mohou pomoci, aby se vynořilo ještě netušené umění, totiž obrazový dialog, který je nekonečně bohatší, než kdy mohly být lineární, ‚historické‘ dialogy. Takto vzájemně prostřednictvím obrazů dialogizující společnost by byla společností umělců.“ (Vilém Flusser, Do universa technických obrazů, OSVU, Praha 2001, s. 82.)