PD Petr Dub

V prvním plánu, jak se dnes aktuálně říká – po zběžném oscanování sérií Petra Duba z posledních dvou let – může nejednoho vnímatele napadnout, že se snaží narušit paradigma kruhu. Nebylo by to v autorově případě poprvé, ani naposledy, co se o jeho podobných pokusech budeme ujišťovat. Je tomu tak ovšem skutečně? Začneme v rámci nabízející se revize pojmů výčtem faktů, nebo (re)definicí toho, co je skutečně nezpochybnitelným uměleckým faktem? Malba, která se stala reliéfem, nebo naopak sochařský reliéf, který se pro formální provedení stává malbou? Podobně jednoduše totiž formální podoba aktuálních Dubových děl působí. Finální vjem je umocněn na škále od monochronní až po spektakulární barevnost, rozbitím pravoúhlého tvaru a programovou sériovostí. Jsou pro autora důležitá poselství, nebo vjemy? Jasná pojmová nebo tvarová definice, v kontrolovaném procesu, svázaná do očekávatelného tvaru? Přesto dokáže dvojsmyslností zneklidnit. Absurdita daného, zlomená banálními prostředky v bodě, kdy se naše jistoty stávají nejistotou, je v čistým majstrštykem v rámci série Palindrom: Repetitivní malby. V následné sérii je podobný přístup obohacen o kulturní rámec. Autor využívá literární přepis filmu Christophera Nolana – Tenet, naroubovaný na palindrom (symetrický výraz, který číst zprava doleva nebo zleva doprava, přičemž v obou případech stejný význam) charakterizující současný globální svět. Vizuálně nás však může zajímat opět kruh. Kruh, ve kterém se ztrácí původní obsah, fyzické tělo a hmota malby se koncentruje do obvodové části vlastního tvaru. Viditelně nosná plocha běžného závěsného obrazu je ze zásadní části pryč. Vnitřek obrazu chybí, avšak podstata globální (všudy)přítomnosti, v podstatě formy obsah díla nese stále dále na hranici jistoty, očekávání i provokace. Drzost, nebo lépe řečeno – provokující jistota – je dovedená do bodu „0“ nebo „360.“ Fatálně, v celé šíři spektra. Začátek, ani konec kruhu, neznáme. Jaké jsou naše jistoty v naší tekuté době? V době, kdy není často informacím uvěřit, natož informacím důvěřovat. V sérii Repetitivní malby: Vše je kopií kopie kopie, Petr Dub neusiluje o stanovení faktické nivelace. Natož rovnováhy všehomíra. Minimálně, co se umění týče. Uvěznění kruhu po opsání povinné kružnice dovrší maximálně proces kopie. Kopie, která se sama stává kopií, aby kruh událostí zopakovala v rámci neznámého programu. Rychlost procesu je proměnlivá, na vliv finálního výsledku má rozličné dopady a její intenzita se může pohybovat na obou pólech škály. Značně očekávání od diváka. Kruhy jsou temnější, akcentované střídmými barevnými kontrasty a pigmenty. Stejná matrice v odlišných kulisách akumuluje podstatu multiplikace. S jistou a předmětnou důstojností, která se však velmi snadno v jakýkoliv okamžik experimentu může překlopit do pocitu neuchopitelného zmaru. Koncentrovaný cyklus Palindrom: PAIN & GAIN. Předobrazem reliéfů jsou fragmenty příběhů a těl reálných černošských kulturistek. Litá (ne)malba atomizující předobraz těla do poloh koncentrovaných svalových hmot. Vizuálně cyklus připomíná prefabrikovaný útvar, který je na jedné straně personálně anonymní, a na straně druhé, konkrétní jasně definovanou kresbou reliéfních past. Podstatná hodnota této série spočívá v „intenzitě odrazu“ vztahující se k vlastní podstatě zobrazeného. Podobně jako ženy kulturistiky, vztahující se k podstatě mezního pólu stylizace vlastního těla a specifického ideálu krásy. Dialektický klíč výstavy lze nalézt v replice jedné z autorových deníkových vět doprovázejících celou výstavu: „Nepropadat Nietzschemu. Nepropadat ničemu.“ Vztahování se k Nietzscheho dílu současnou optikou hypertrofované doby, je v mnohém podobné s vnímáním (chápáním) extrémního bodybuildingu. Jak snadné je dnes propadnout Nietzschemu, ideálů, extrémům a nihilismu současně? Striktní dogmatik pronikavého pohledu, popírající Boha a věřící v sílu vůle vedoucí k Nadčlověku. Vše a nicota v jednom balení. Kultura extrémního budování vlastního těla, mysli i uměleckého odkazu. Svaly, testosteron, olej a figury. Intenzita odrazu všech pomyslných světů, které nám Dub nabízí, si je vzájemně podobná. Nebo dokonce totožná? Naše vědomosti, identity i politiky jsou do velké míry založeny na kopírování, učení se kopií a kopiích kopií. Na sériích a opakováních. Na citacích a odkazech. Výňatcích toho, co slyšet chceme a vizualitě, kterou jsme ochotni přijmout za svou. Současně i na povrchnosti, kterou máme ambice intelektuálně opovrhovat, zatímco ve stejný okamžik nás rituálně přitahuje. Intenzita odrazu je skutečně totožná. Totožnost a autenticita našeho světa, je dána mírou odhodlání/propadnutí tomu, či onomu segmentu, námi společně sdíleného světa. Kultury, myšlenkové sféry, sportu nebo čehokoli jiného. Nepropadat Nietschemu. Nepropadat ničemu se  zdá být jedním z mála způsobů, jak si zachovat alespoň minimální manévrovací prostor ve sféře osobního a sdíleného současně. Nejlepší z nejhorších řešení. I k němu je ovšem třeba dalších atributů, dovedností, planet či celých vesmírů. „Like Jupiter WGF about: Zajímám se o vesmír přibližně tolik, jako se vesmír zajímá o Merkur.“