PD Petr Dub

Petr Dub (1976, 13/05) prošel několika malířskými ateliéry na FaVU VUT, ateliérem Jiřího Davida na VSUP, nyní připravuje diplomovou práci u Petra Kvíčaly opět na FaVU. Janu Bernartovou (1983, viz At. č. 16-17/06) si pozval jako hosta. Studovala u Stanislava Zippeho na Technické univerzitě v Liberci, v Brně ukončila magisterské studium u Václava Stratila. Nyní oba z osobních důvodů, které nakonec vedly k zajímavému, mnohovrstevnějšímu pohledu na obecnější problematiku fenoménu obrazu a vymezování jeho kontextu, společně uspořádali výstavu. Požádali o zapujceni nabytku a interiérového vybavení firmu Correct Interior, která pak měla proměnit prostor galerie v reprezentativní „byt", do něhož mohli oba autoři zasahovat svými realizacemi - Dub komplexně, neboť tu ukázal škálu svých strategii, Bernartová (jako správný host) zasáhla jediným televizním programem. Dub tematizuje hranice tradičního obrazu jako všeho, na co může být napjato malířské plátno, co s ním můžete udělat nebo čím může být nahrazeno, počínaje „klasickým" monochromem přes různá formování netradičních dřevěných nebo třeba kovových útvarů. Divák brzy zjistil, že exponáty byly většinou poskládány mimo obvyklá místa - v zásuvkách a skřínkách, v poličkách kolem televizoru anebo prostě jeden za druhým u stěny, jak to bývá v malířských ateliérech. Ani nevíme, zda se v nich můžeme zvědavě prohrabovat nebo zda je to zakázáno. Většina Dubových realizací zkoumá právě kodifikované hranice díla - mnohé jsou objekty, někdy úplné malé, jindy poměrně velké, ale nikdy je nemůžeme instalovat jako klasický obraz - jako by nás tento umělec chtěl upozornit, že umění nemusí být ani plošný obraz, ani do prostoru umístěné sochy č objekty, ale tematizuje právě situaci „mezi stěnou a podlahou". V tomto vymezení prostoru pro dílo rozvíjí podoby artefaktu, většinou reduktivního jak ve formě, tak v malířské interpretaci, jejíž součástí je i její naprostá negace, ponechání určité formy, kde třeba pouze napjaté plátno finální dílo lokalizuje do sféry konvence obrazu... V tom jsou oba vystavující subtilní a hraví, což jsme si mohli uvědomit, jakmile jsme jejich „výstavu" přehrabali celou - součástí se přirozeně staly i realizace, zabalené na transport či ponechané po transportu zabalené... Všechno jsou to možné podoby fungování jejich děl. Ta zpytují samotné referenční rámce obrazu přinejmenším dvakrát: nejprve zpochybněním obvyklé kodifikované podoby obrazu jako pravoúhlé malířsky pojednané plochy, jako jeho inovace, programově situované mezi obrazem a objektem - a potom v ještě širším kontextu interiéru, který můžeme vnímat jako jediný úhrnný celek, jako jediné dílo, tvořené souvztažnostmi mezi všemi elementy, nábytkem počínaje a všemi dílčími artefakty konče. Zda je to dílo či metadílo, je v jejich případě pouze nominálním problémem, který záměrně ponechávají otevřený. Jsou přitom skutečně důslední, nevynechají žádnou příležitost navozující situace, do nichž se umění dostává, počínaje složením, balením, možností „přehrabovat se v něm" atd. Podíl Jany Bernartové se ukázal jako podíl partnera, který pomáhá, aby žádná možnost nezůstala opomenuta. Kromě toho vystavila jediný exponát - podle vlastního programu vytvořenou počítačovou vizualizaci Zimní kraji¬na (2007-08), sestavenou z několika geometricky forem, které zůstávají „šedé v šedém", takže jsme je na obrazovce obvyklé televize zpočátku ani nevnímali - teprve ten, kdo se u této „záměrně nudné" televize posadil, objevil, že se obraz nepatrně proměňuje. Pro generování těchto proměn vznikl vlastní program - je sice nenápadný a proměňuje se pomalu, ale zato je nekonečný -, není to smyčka, ale cesta, jak mít záruku, že se nic nebude opakovat - nikdy. Kdo má možnost se o tom přesvědčit? Teoreticky každý, prakticky skutečně nikdo, je to krásný protiklad k dnešní dotíravé klípové době, nejen v televizi, ale bohužel i ve světě. Nevíme, jak dlouhé bude jejich soužití ani jak dlouhá bude jejich tvůrčí spolupráce, berme jejich vystoupení v Brně jako důležité právě tady a teď, protože představuje novou, autentickou podobu usilování obou, které z nich již činí neopomenutelné osobností zatím nejmladší generace. Reframed (Časopis Ateliér, č. 3, Jiří Valoch, 2009)