PD Petr Dub

Zatímco na bariéru mříže v podloubí si většina návštěvníků Ostravského muzea zvykla a přijala jí jako samozřejmost, bez toho aniž by se zamýšlela, proč vůbec vznikla. Zeď, která zde nově přes noc vyrostla v rámci projektu Petra Duba, se jejich pozornosti pravděpodobně dočká, a to nejen proto, že je nová, neokoukaná, ale i proto, že se o ni uchází mnohem nesmlouvavěji. Nejenže svou polohou a rozměry přímo omezuje chod instituce a znesnadňuje vstup do budovy, ale na své okolí působí i tím, že na sebe ostentativně bere podobu zdi zavlečené do centra odkudsi z periférie či sídelní kaše. Tak by alespoň měla kolemjdoucímu velet zkušenost, neboť na centrálním ostravském náměstí, z jehož rohu zívá chřtán nejposlednějšího parkoviště odkudsi z okraje města, je celkem logické se domnívat, že je tato zeď jen dalším z úspěchů periferizace, dalším z jejích četných záborů v zákopové válce s ostravským centrem. Bariéra, kterou Petr Dub uprostřed podloubí vztyčil, ale skýtá více než tento významový syžet. Zvláště čelní pohled z náměstí, odkud se zeď jeví jako zcela neprostupná a muzeum uzavřené, směřuje i k úvahám nad současnou rolí kulturních zařízení, jako jsou muzea či galerie. Jakou úlohu ve společnosti plní, jakým způsobem komunikují s veřejností, a do jaké míry je právě styk s veřejností náplní jejich aktivit. Vybudování zdi, oddělující fyzický i mentální prostor mezi vnitřkem a vnějškem, mezi muzeem a běžným světem, v daném případě odkazuje ke snaze definovat přechod mezi pozorností či zájmem diváka a povinnostmi provozovatelů kulturních institucí. Problém totiž nespočívá jen ve skutečnosti, že se většina populace návštěvy těchto institucí podvědomě obává, ale i v tom, že jejich představu o nedobytné (kulturní) tvrzi hojně přiživují i samy instituce svojí komunikační neobratností, přezíravostí, myšlenkovým zapouzdřením či anachronickou koncepcí prezentace sbírek. Vzájemné odtržení je tak pohodlné pro obě strany a z překážky je rázem ochranný prvek, což ironicky glosuje i název instalace „Šťastní a veselí“, referující o stavu mysli lidí žijících na jedné či druhé straně zdi. Ani tím se ale hra významů nevyčerpává. Stačí rozšířit kontext a zeď můžeme vztáhnout i k současné geopolitické situaci spojené s pohybem migračních skupin po území Evropy a se snahami o kontrolu tohoto procesu. Zeď se rázem stává symbolem společnosti, jež se v rámci domnělého bezpečí vzdává svých práv a svobod a dobrovolně se nechává spoutat osidly represe stávajícího mocenského aparátu. Nakonec český národ má se životem za „zdí“ více než čtyřicetiletou zkušenost. Více o projektu zde...