PD Petr Dub

Doprovodný text k výstavě Kolonie svobody (Možnosti Nového národního stylu) Barvy použité v architektuře i na architektuře automaticky vzbuzují emoce, vytvářejí atmosféru. Nelze je nevnímat, protože na nás působí i v případě, že stavby pociťujeme jako bezbarvé. Architektura 20. století procházela dynamickým stylovým vývojem a každá epocha měla svůj specifický vztah k barevnosti budov a jejím významům. Přímou asociaci jistě vyvolává „bílý“ funkcionalismus a „šedivá“ sídliště, ale i další, méně obecně známé styly měly svůj intenzivní vztah k barvě, protože se jedná o jeden ze základních výrazových prostředků, se kterým architekti pracují a ke kterému se jejich klienti velmi rádi vyjadřují. Národní styl (známý také jako rondokubismus), jehož zrod se pojí se vznikem Československa v roce 1918, reprezentuje zakladatelská dvojice architektů Pavel Janák a Josef Gočár. Nijak úzkoprsé zacházení s barvou v lidové kultuře se stalo důležitým inspiračním zdrojem nejen pro tyto dva průkopníky nových směrů, ale v mnoha ohledech pro českou poválečnou uměleckou scénu. A není nijak náhodné, že tento předobraz se znovu objevil i po druhé světové válce, kdy zdejším kruhům povinně dominoval socialistický realismus. I ten totiž musel nutně vycházet z místních národních tradic. Inspirace lidovými motivy ve spojení s pestrou barevností přitom nebyla nijak náhodná. Na jedné straně vycházela z rozšířeného zájmu o místní tradice a s ním spojeného sběratelství artefaktů lidového umění a řemeslných produktů, které bylo velmi populární na přelomu 19. – 20. století. Ostatně tento fenomén nejlépe dokládá i Slovenský (tzv. Výšivkový) salon na Pražském hradě, který navrhl Josip Plečnik do bytu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kde sbírka výšivek osazených do stěn tvořila hlavní výzdobný prvek. Zároveň se ale orientace na lidovou kulturu pojila s pobělohorským traumatem českého národa a s ním spojeným vnímáním vysoké kultury reprezentované zejména aristokracií a městským patriciátem jako cizorodý vpád na naše, slovanské území. Zároveň se živá, možná až živelná barevnost národního stylu snažila reagovat na šedivý historismus 19. století, jak se o předchozí epoše vyjadřovali protagonisté poválečného dekorativního projevu. Po období syté barevnosti baroka a valérových odstínů rokoka totiž nastoupil uměřený, tlumený kolorit klasicismu a biedermeieru. V 19. století však také způsobil doslova mezinárodní senzaci objev archeologů, kteří v rámci pečlivého studia antických památek objevily na objektech z antiky stopy původní polychromie. Tento pro mnohé šokující nález vyvrátil mýtus o řeckých a římských stavbách budovaných pouze v odstínech přírodního kamene. A za následek měl intenzivní aplikování barev především ve veřejných stavbách z druhé poloviny 19. století. Nejlepším příkladem jsou monumenty na vídeňské Ringstrasse. Dalším důvodem k používání bezprecedentní barevnosti a bohatství dekorativních prvků na stavbách v národním stylu byla jistě celospolečenská euforie ze založení samostatného Československa. A architekti se tehdy rozhodli národní hodnoty manifestovat použitím dvojice národních barev, tedy kombinace bílé a červené. Dnes to není na omšelých fasádách příliš zřejmé, ale ve dvacátých letech se jednalo doslova o barevnou invazi. Ta navíc pokračovala mnohdy i do interiérů, především veřejných staveb, jak si mohou návštěvníci dodnes prohlédnout v útrobách Legiobanky v Praze Na Poříčí anebo v intimnějších prostorách zámku Bartoňů z Dobenína v Novém Městě nad Metují, který se navzdory všem politickým transformacím dochoval v nevídaně autentické podobě do dnešní doby. Po období na barevnost velmi bohaté sorely, tedy české verze socialistického realismu z přelomu čtyřicátých a padesátých let, nastoupila masová výstavba sídlišť. A s ní i fenomén šedivých paneláků. Neutěšená realita těchto obytných souborů a nelehký život v nedostavěném provizoriu mnohých z nich se staly snadným terčem kritiky veřejnosti, ale také odborných a politických kruhů. Avšak stereotypní vnímání paneláků jako šedé hmoty popírá různorodou skutečnost. Paneláky stále navrhovali architekti, byť byla jejich profese nesnadná a výrazně okleštěná diktátem stavebních podniků a místních betonárek se svou omezenou nabídkou prefabrikovaných prvků. Přesto i v těchto ztížených podmínkách je veřejný prostor sídlišť obohacován uměleckými díly. A samotné paneláky pak zpestřuje rytmus okenních otvorů, střídání balkonů s lodžiemi, dřevěné obklady anebo velkoformátový grafický navigační systém. I betonové panely však někdy získaly barvu, byť v redukované míře. Poměrně oblíbené bylo zabarvování meziokenních polí, barevné zvýraznění lodžií nebo v kontrastním odstínu pojaté štítové stěny. Při bližším pohledu zjistíme, že některé paneláky bývaly barevné ještě v době před masivním zateplováním. V dnešní době, kdy v kultuře, módě i ve společnosti padají veškeré konvence, tabu i hranice, se také medium architektury stává čím dál častějším nositelem individuálního výrazu. Vzhledem k současné dostupnosti domů, starších i těch zcela nových, se přání majitelů mnohdy uplatňují přímočařeji a radikálněji než ve vizích profesionálních architektů. Barva, zejména na venkovní fasádě, se zde projevuje jako bezpochyby nejvýraznější projev „osobního vkusu“ majitelů. Pokud bylo možné vizuální opulentnost devadesátých let chápat v souzvuku s doznívající postmodernou jako ryzí výron životní radosti a opojení po letech direktivního omezování i materiálního nedostatku, současný stav už pak vypovídá pouze o obecné absenci vkusu.