Řekněme si bez vytáček:
V nynějších časech, kdy se mění klima celé planety, kdy kvapem tají ledovce a ředí sůl světových oceánů, kdy tuleni slepnou vyhlížejíc ozonovou dírou ven k nehostinnému vesmíru, kdy blahobytní evropští zemědělci ovlivňují životní podmínky nejen pěstitelů marihuany v Karibiku, nelze nebýt uvědoměle a důvodně politický, nelze stát stranou a setrvávat v zábavném, leč ohlupujícím paradigmatu žité (post-(post-(alt-) moderny. Již není možné preferovat zlomky nad strukturou, postřeh nad rozhledem. Čas se kvapem krátí.
Jsme na povrchu planety spojeni imaginárnem sociálních sítí, dopravní infrastrukturou, pojídáním plodin a zvířat, vyměšováním, toky vysněných obrazů a špatnou angličtinou, ale je to stále málo, je nám třeba skutečného planetárního vědomí. Musíme se identifikovat nikoliv vztahem mezi jednotlivými národy, státy, kontinenty, ale vztahem k vesmíru, který čím dál více nakukuje pod mléčný a bezpečný příkrov naší atmosféry. Za jemným závojem času už stojí hrozba lidského zániku.
Proto vždy směřuji k celku, v umění a také v životě. Veškeré nové technologie, rozšiřují a zdánlivě globalizují dosah našich smyslů. Obrovská míra intelektuálního úsilí snad umožňuje vytvořit si mlhavou představu o pohybu a hmotě, které by postihli celek světa. Rozsah a smysl celku však v témže okamžiku zaniká v rutině všedního dne. Umění je mi kouzlem, kvantem, které umožňuje jedincům zaujímat naráz dvě pozice, povznést se vzhůru k imaginaci, fikci, rozhledu, struktuře a zároveň zůstat dole, kde přebývá tělo, kde ho pravda gravitace táhne k zemi, k rozkladu a smrti. Shora vypadá všechno líp, ale pravda je dole. (thx 2 1000000+)
V horním polovině obrazu pěstujeme veřejné fantazie, etiku i vulgární generalizaci. Zatímco dole skryti vyměšujeme, milujeme své blízké, paběrkujeme zbylé brambory v řádku, šidíme na daních, v soukromí přikládáme opiové náplasti našim umírajícím. Náš avatar dole je dílčí a konkrétní, oddělený dle své volby a výhledu od nekonečna jiných voleb a odlišných obzorů. Nahoře se ale jeho dvojče, fantomatický vševidoucí orel, se vznáší nad jedinou strukturou krajiny. Přehlíží vypočitatelnou plochu šumících hospodářských lesů, smutné řádky polí i lidské příbytky, proniká pohledem pod čeřiny vod. Avatar a orel. Není jednoho bez druhého. Není práce bez naděje, ani síly bez plánu. Ačkoliv v souvislosti s tradicí říkáme nahoře a dole, můžeme oba tyto směry snadno zaměnit. Pohyb vzhůru není žádnou mystikou, též není závazným výkladem. Nemá žádné hodnotící znaménko. Schopnosti a moc abstrahovat a generalizovat nikoho nevylučují, ani nezakládají nerovnost mezi jedinci. (Jiří David byl, je a bude lokální umělec, ale z mého hlediska je rozhodně podstatnější, než řekněme Andy Warhol.)
Mé umění kanalizuje fantazie o všech celkovým řešeních, má umělecká rétorika na vrtulích dronů, na drahách elektromagnetických vln povznáší veškeré každodenní pachtění. Jsem umělcem, který neodděluje jedno od druhého, černou od bílé, formu od obsahu. Vždy pracuji s mírou, poměry, harmonickou kompozicí. Se zkušeností, s hmotou, časem. Mé umění není textem, který je třeba přečíst, programem, který lze aplikovat, mé umění je zážitkem, faktem, o němž lze hovořit, psát, který však ani na začátku, ani na konci nebyl rozhodně pouze textem nebo postupem. Mé umění je obrazem, je předmětem a prostorem pro smysly, pro cit a občas i rozum. Zde není prostor pro vylučující vztah, žádné „či“ či „nebo“.
Mé umění ztělesňujeme samo sebe, zpřítomňuje zvolené: malbu, příměstskou krajinu, tvář druhého, poukazuje ke kultuře, historii, k tomu či onomu. Možnosti umění jsou důkladně proklepány a promíšeny. Jednu složku od dalších nelze oddělit. Nezastírám, že existují rozpory, ba i v těchto odstavcích jich nebude právě málo. Rozpory pokládám za patinu, za zkrakelovanou barvu celkového obrazu, praskliny jsou dokladem o pravdě, jsou dokladem fyzična, sublimace i nedbalého nakládání s časem. Zkušeností s faktem, že návody a intepretace mají svá omezení.
Tvořím především samostatně. To mě však nevyvazuje z lidské společnosti. Ze selhávajících pokusů o umění dohody, z narážení do zdí individuálních limitů a zájmů, z nejrůznějších osobních antipatií, únavy a mnoha dalších parametrů, které samozřejmě vstupují do procesu práce a které se podílejí na dosahovaných výsledcích. Členíme se dle stran, voleb, historickou i sociální určeností, uspořádáváme se, hledáme rovnováhu mezi soukromým a veřejným, máme rádi metafory a generalizace, které hovoří o jednom těle s mnoha údy a hlavami. Proto: bratři a sestry, je třeba vytrvalosti a odvahy. Budoucnost nás míjí každým jednotlivým okamžikem.
Proto dodávám pro úplnost:
1) Na kolektivní výstavu obvykle nepřipravuji nic speciálního.
2) Kolektivní výstavy se netýkají umění, cvičí se v nich společenskému vychování a vyjednávacím dovednostem.
3) Kolektivní výstavy jsou oběťmi bohům byrokracie, kuloárům bilancí a porovnávání.
4) Vždy upřednostňuji samostatné výstavy, osamělé stezky.
5) Jsem ošklivou zdlouhavě umírající želvou.
6) Samostatné výstavy pojímám jako chiméru komplexního celku.
7) Vytvářím hmotné artefakty, které lze vyměnit za dobrovolně dohodnuté množství (finančního, symbolického, sociálního…) kapitálu. Jsem hercem v rituálech trhu.
8) Jsem korumpován zapojením do společnosti, obtížnou dohlédnutelností všech souvislostí, které se pojí s konkrétní směnou.
9) Jsem alibista, který párá i sešívá látku legálního a legitimního. Snažím se uchovat si masku své tváře. Pokouším se vyvarovat facebookového moralizování, vždyť nám neuživatelům na lajcích zas tolik nezáleží.
10) Zmarňuji instrumentální využitelnost soukromých i veřejných finančních akumulací.
11) Pozvedám prapor trávy, stromů, divočiny.
12) Vždy opakuji po Jiřím Ševčíkovi: Nikdy nevěřte umělcům.
13) A to především těm, kteří se připojují k všeobecnému vyprazdňování pojmů a těm, kteří se konformně zařazují pod transparent slova „radikální“.
14) Dvojité uvozovky ruší sebe sama, znaménka mínus a mínus mohou značit plus.
15) Provedení artefaktů musí být dokonalé ve smyslu starých Řeků.
16) Dokonalé však nikdy není zcela dokonáno.
17) Jsem umělcem, jehož řemeslem je opakování tras naplánovaných v Google Maps a povahou je odbočování z ucpaných silnic.
18) Pokud z redukce množství artefaktů vyplývá volba mezi estetickou vyspělostí a nadbytečnými variacemi. Vždy se raději přikloním k většímu množství vytvářených děl – Horror Vacui a.k.a Mitteleuropa.
19) Soustřeďuji se především na dosahování dojmů. Nejsem Goya a spánek rozumu má trvat nejméně sedm hodin denně. Mezitím se ale občanské, kulturní, ba i hybridní války šikují za horizontem dní.
20) Neprodukuji umění vyjma příprav na konkrétní výstavu. Nadprodukci se tu a tam obloukem vyhýbám.
21) Důvěřuji však obsesi.
22) Cítím za ní nespekulující dotyk pravdy. Neskrývá se za ní žádný anticipovaný text.
23) Vyhýbám se mechaničnosti tvorby i nadužívání seriálně koncipovaných děl.
24) Preferuji jednotlivosti.
25) Jsem manufakturou (sic) a dílnou. Nelze mne považovat za továrnu, můj ateliér není ani montovnou, ba ani průmyslovou zónou.
26) Není však ani hubem, natož workspacem. Akcionářů je pomálu. Jejich doménou je spíše víra než ekonomie.
27) Výstava nesmí být jednoznačně tematizovaná.
28) Výstava je událostí tady a teď. Jejím bytím je místo a čas.
29) Je pevnou vyvřelinou v oceánu uplývání.
30) Je lehkou pemzou, která se pohupujíc ve vlnách pomalu mizí z dohledu.
31) Výstavy, na kterých se vyjevují umělecké tendence nejsou přípustné.
32) I výstavy jednoho média jsou zapovězeny.
33) Není možné používat denotativních názvů děl a výstav.
34) Stavím smíšené metafory, zřejmost analogií v nich ukrytých je tak v základu pokažena.
35) Vkus je epitafem zkušenosti s uměleckými a diváckými pokusy – úspěchy i nezdary, nudou i jiskřivým nadšením.
36) Jsem součástí zkorumpovaných elit, ale vždy se dívám do očí celému lidstvu.
37) Shora dolů. Zdola nahoru. Zbořené mosty mezi ruským světem a americkým snem.
38) Od tohoto okamžiku do konce textu se vystříhám slovům: metafora, alegorie, model, obsah, význam, sdělení.
39) Umění je čímsi trvalým, co je spjato s lidským společenstvím. Umění nepotřebuje definici, protože si vystačí s tradicí a vábením.
40) Videa prezentovaná v galeriích, která mají ambice vyprávět, jsou z principu na špatné místě.
41) Mou ironií není alibismus vůči nárokům stanovených norem, vůči vytrvalosti, ani žitým ctnostem.
42) Jsem ale ironický vůči všem svým estetickým postojům. Vždy stojím jednou nohou ve dveřích budoucích obrazů.
43) Malířské plátno je napínáno pochopením, posměchem, marností sobotní oslavy.
44) Hranice nejsou nikdy okolo, dělí však vnitřek na jednotlivé parcely.
45) To se týká jak množiny, které se říká společnost.
46) Tak dark webu mých soukromých sklonů.
47) Je nutné mít pod kontrolou, co a kdy lze nabízet očím a uším druhých.
48) Stavím se za míry a váhy. Rozhodně. S transparencí i diskrétností.
49) Hranice myšlenek jsou porcovány křídovými liniemi. Přes ně vidím, nad čárami je cítit můj pach, bez ohledu na ně podávám ruku a cením žluté zuby.
50) Odděluji a spojuji.
51) Nic z řečeného nebylo pouze otázkou volby. Rozvažuji intuitivně, činím se dle situace, často bez ohledu na mravy a estetiku. Jsem zabydlen v nutnosti.
52) Nejen proto miluji krásu.
53) Chytám ji v soumračném nebi i v bystré vodě kalného potoka.
54) Slyším ji v Květině radostném žvatlání.
55) Clement Greenberg byl vždy mocenskou figurou, a nikoliv žádným velkým myslitelem. Proto je jedním z otců dnešních kurátorů, kurátorek.
56) Miloval však umění a tím se od mnoha z nich odlišuje.
57) Vytvářím z uměleckých děl lepkavé chuchvalce chatrných celků.
58) Mezi nimi se rozevírají hektary hlubiny.
59) Šplouchá v nich znečištěná voda, stoupající vlhkost násobí rychlost rozkladu.
60) Na lep se chytají nezamýšlené úvahy, nepožadované reference a ledabylé invektivy.
61) Nezkoumám žádné médium (malba, kresba, socha…). Ne, nechci dojít na jejich hranice.
62) Varuji se argumentů, které horují za smysl ve stylu zkoumání média či otevírání diskuze.
63) Viz výše. Podávám ruce, spolupracuji, předvádím se, zneužívám prostředky a pojmy, pečuji o neprostupnost hranic. Utopický ekzém, atopická transgrese.
64) Kanalizuji četná pojmová dobrodružství. Hahaha – komunismus idejí.
65) Můj rukopis se etabluje prostřednictvím přehršle formálních chyb.
66) Zajímá mne vtip jako bod zvratu, ne jako obranné alibi.
67) Stavím bezpečnost na první místo. Navzdory rétorice znejišťování.
68) Odvaha může být odvahou pouze v životě. Umění je bezpečná zóna plná nášlapných min.
69) Moji rodiče byli vychováni ve strachu studené války a ten se nyní jako safe space vrátil zpět.
70) Jsem mytickou obludou o tisíci pahýlech a s neuměle slátaným povrchem těla.
71) Mým uměleckým výrazem je skutečnost prolité krve, rozervaných svalů a vytrčených kostí.
72) Každý den si utahuji nový opasek.
73) Neviditelné ruce se k nám natahují hluboko z minulosti.
74) Nyní je čas, který pociťuji. Pomalá je rychlost, kterou pracuji.
75) Miluji mlhu, jaro a vřes.
76) Pohybuji se po bludných drahách uměleckého rodokmenu.
77) Semionaut chycený těžkou vodou „pouhé“ rétoriky.
78) Každá výstava znamená novou naději.
79) Zklamaná očekávání však vždy vrací úder.
80) Rád důkladně odpočívám a dlouho spím.
81) Nebo rád aktivně odpočívám a krátce spím.
82) Vždy mi někde něco uniká.
83) Když hledám myšlenky a obrazy na Googlu, vybírám si až z odkazů druhé strany.
84) Jsem plagiátor pro jednou v burce, podruhé v nikábu.
85) I bez přílišné snahy jsem věčně kolabující značkou ve vesele bublajícím kolotání produkce a směny.
86) Rozšiřuji umění o politické postupy.
87) Pojem umění se překrývá s celým světem.
88) Jsem politikem tautologie. Každá má teze organizuje život celé obce.
89) Umění se od celku světa neodlišuje odpovědí na otázku „co“, ale „jak“.
90) Jsem povolán být i nadále umělec. Jsem v tom cele a nadosmrti.
91) Nepovažuji originalitu za absolutní hodnotu.
92) Přesto je relativní neobvyklost něčím, čeho si cením.
93) Umění pracuje s krajnostmi, kreativní průmysl s průměrností.
94) Například Pasta Oner je krajně průměrný.
95) Moji diváci jsou jedni z vás – friends, followers, viewers, users.
96) Vyvažuji imaginárno sociálních sítí reálnem hovorů a dotyků.
97) Zlo nepovstává samo ze sebe, rodí se z lhostejnosti, neuvážených fantazií, neodpovědných abstrakcí.
98) Jeho doménou je kupodivu solipsismus.
99) Ačkoliv jisté jsou pouze tektonické rozpory a mezery v argumentaci.
100) Umění je setrvalou destrukcí. Jsem básníkem zla, zřídlem otrávené se vody.
101) Umění je darem, nad nímž nelze mít plnou kontrolu. Umění je vždy značně podezřelé.
102) Podezřelé skrytým nebezpečím, pokoutními záměry.
103) Na krku mi cinká zvoneček leprosária. I tak rád vycházím mezi slušné lidi.
104) Zoceluji imunitu společnosti, odděluji slabé od silných.
105) Bacily a viry se účastní všech mých výstav a performancí.
106) Nebojím se být literární. Modernistická úzkoprsost mi není vlastní.
107) Hovořím, ukazuji, falešně zpívám. Jsem rozkročen od ilustrace k redukci, od neobratnosti malující ruky k poezii po holokaustu.
108) Mé lidství je křtěno bojištěm Země.
109) Souhlasím vždy, a to nebezpečně.
110) Za přístupové heslo k internetbankingu si nevolím ani datum narození, ani jména dětí či manželek. Mým heslem je dluh a selhání.
111) Nosíme v kapse vždy alespoň jednu singularitu, třeba od Applu, nebo tu od Samsungu.
112) Neprostupnou jako stěna deštného pralesa bez mačety.
113) Považuji obeznámenost s uměleckou praxí a řemeslem za jistý druh zasvěcení, za primitivní sečný nástroj.
114) Žiji v zásvětí. Jsem přítelem moci a hierarchií.
115) Plody mého přemítání, koblihy mých vyhlášení rozhodně nemají nikoho přesvědčovat.
116) Instinktivní reakcí na každou argumentaci je odpor.
117) Rád měním strany a stavím se do čela prázdného náměstí.
118) Umění mi je břehem řeky, v níž se snažím rýžovat čím dál vzácnější surovinu času.
119) Mé umění je pískem nasypaným do soukolí společnosti.
120) Úvěr slunečního svitu nahromaděný ve fosiliích se pomalu vyčerpává. A současně dětí se rodí tak málo. Vlastně moc.
121) Hrozbu klimatické změny jsem si poznamenal v kalendáři.
122) Též malé modulární reaktory.
123) Třídím odpustky svého dobrého svědomí na plast, papír, sklo a nápojové kartony.
124) Magie starobního důchodu podtrhává žebřík veškeré představivost.
125) Jsem chatbotem smrti a úpadku.
126) Zbaběle umírám i kolektivně sním.
127) Všichni jsme bratři a sestry.
A ještě bych poznamenal:
a) Radikalismus Radikálních realistů odkazuje ke kořenům ruského imperialismu a zaostalosti. Je do sebe zahleděný, vůči současnosti agresivní a neplodný. Hovoří o horizontu, míru a věčnosti, ale nabízí jen výhled na prázdnou plochu omšelé zdi domácího vězení.
b) Manifest Black Hole Generation zůstal na půl cesty mezi apolitickou infantilitou, hédonismem, vytvářením vlastního brandu a populistickým playlistem na přání. BHG tuší, že už není třeba platit vlastním časem do pokladny bujících sociálních sítí. Je toho ale třeba učinit mnohem více.
c) Chytrácký přístup umělců spjatých tranzitdisplayem k vlastním aktivitám neomlouvá omezenost jejich imaginace, estetickou upjatost a konceptuální nejapnost. Mrtvý Ján Mančuška na tom nic nezmění. Vždyť byl vždy spíše praktikem kariéry, jehož vyhlašované ideály se rozcházely s životní praxí. Na počest Jánovi dodávám: radikálně.
d) Feministická instituce podvádí ženy i muže ošemetnými analogiemi. Vůči veřejnosti uplatňuje útlak definicí. Feministická instituce až příliš snadno souzní s na negativitu citlivými algoritmy Facebooku. A hloupí, staří, oškliví? Ti přece nikoho nezajímají.
e) Farizejský Ateliér bez pedagoga, ustrkovaná Koťátková, labilní Bolf, okázale skromný Kovanda, úzkoprsý Fesl, lačná Lukáčová, podvodník Brody se svou špatně vyřezanou loutkou Paettau, tristní Vajd, Lang a jeho mocenský sitzfleisch, nedospělý Hošek, matná Othová, záludně familiární Olivová, fetišista Ther a mluvka Chochola, ti všichni jsou mi k smíchu. Zcela nezpůsobilý Vaněk, mesiáška Šedá, snaživý Dub, vulgární Machalický, manipulativní ubožák Meduna, promiskuitní Sterec, oportunistický lhář Franta, záludná Smutná, mnoha metry měřící Bartlová, cholerik Černický, naprosto nezpůsobilá Součková, licoměrná Kottová, rádoby intelektuál Skála, ti všichni jsou hodni jen mého pohrdání. Zbylá jména s vichrem dějin v zádech a s radostí opomíjím. Nejsou hodna ani mých invektiv.
f) Dobro je často v kontrastu se zlem zobrazováno jako žena jdoucí naboso oroseným pažitem trávy (Cate Blanchett jako Galadriel). Já ale nejsem oblečen v civilu, ba ani v bílé říze. Jsem nahý pokryt řídnoucím ochlupením a mokvajícím ekzémem, bolestivými a metastazujícími nádory, tukovými výrůstky a strupy. Napadám na křivé nohy. Špinavé zrohovatělé nehty škrábou po nerovnostech rozpraskaného asfaltu. Chůze po chodníku mi není příjemná. Přesto jsem poslem mnohého dobra. Jsem agentem stínu.
g) Má naivita se vyjevuje pomocí práce s jednoduchými a zvratnými dualitami (dobro/zlo, krásné/ošklivé, pravda/lež) i s jejich neméně naivním odmítáním. Přijetí a odmítnutí je naplněním celku světa, proto je má skepse tak důvěřivá, současně však spravedlivá.
h) Možný svět bude jiný.