Je velmi pravděpodobné, že se student pod dlouhodobějším vedením pedagoga Petra Kvíčaly, alespoň jednou dotkne tématu objektivizující malbu jako formální hru nebo vizuální pole k čistě filozofickým úvahám o tom, co je to obraz? Výsledkem bývá často sofistikovaná konceptuální práce oživující prvky technologického manuálu nebo lapidární demonstrace fyzikálních jevů. Je to zřejmě proto, že tento ateliér malby je otevřen i pro analytický typ studentů, pro které malba není jediným východiskem a že sám Petr Kvíčala je velmi vyhraněná osobnost – nekritický fanoušek senzuality a tvůrce precizních malířských forem. Určitou technologickou dokonalost a velkorysost (v materiálu i postupu), jež je důležitou kvalitou jeho rozmanité tvorby, si Kvíčala – řečeno s nadsázkou – zvolil téměř jako svůj životní styl. Proto není pro jeho studenty jednoduché, aby byli k této skutečnosti lhostejní a nezdrželi se komentáře.
Petr Dub se ve své práci s jistým smyslem pro ironii již dlouho zabývá symbolikou malovaného obrazu, jeho emblematičností – tedy tím, jaká je jeho funkce a jaké zprávy by měl o současném světě předávat a též jeho rétorikou – tedy jeho materiální povahou a tím, co je podstatou malířských příprav. V současném českém i světovém umění je to dosti oblíbený a důležitý tématický okruh. Sám Petr Dub vidí společnou tvůrčí spřízněnost s tvorbou Milana Housera, Jiřího Davida nebo umělecké dvojice Alexeje Kljukova a Vasila Artamonova. Podobnost ve formě i sdělení lze v jeho případě nalézt i v práci dalších umělců s postminimalistickými východisky jakými jsou Tomáš Vaněk, Jiří Skála, Evžen Šimera nebo malířka Angela de la Cruz.
Diplomová práce Petra Duba je zamýšlena jako instalace malovaných obrazů a vzhledem k jejímu charakteru také jako pohled do ateliéru, jež lze jen s obtížemi a s rizikem přenést do veřejného prostoru galerie. Práce jsou prezentovány, tak jak bývá u malby zvykem a jak se očekává. V tomto případě malby působí jako trojrozměrné objekty nebo reliéfy. Vypadají jako polotovary, které byly vyrobeny na místě a jsou zde jen dočasně. Přesto se jedná o finální tvar malovaných obrazů. Pouze jsou transformovány do podoby izolovaných předmětů, které vnímáme nejdříve hmotně. Plátna napnutá ne nejmenším možném počtu hřebíků a bez použití blindrámu jsou evidentně nevhodný nosič pro malbu Zároveň je takto natřené plátno bez rámu zjevným materiálním kódem a izolovaným elementem malby – média, jež je nenahraditelné tím, že je stvořeno bezprostřední lidskou rukou. Petr Dub pomocí jednoduchých elementů – z monochromně natřených ploch a rozmanitých fragmentů, představující malířské chyby a nedokonalosti – vyvolává v divákovi nejmenší možnou dávku sakralizace a slasti z malby. Jeho instalace vzbuzuje imaginární pocit blízkosti a setkání s klasickým uměním, z kterého je možno vidět jen jeho splihlý zbytek – stejně jako když praskne balónek z pouti.
Důležitou rovinou této práce je hledání šarmu nebo kvality v určitých nedostatcích, které vznikají neovlivnitelnými faktory. S pomocí poměrně minimálních prostředků lze v této instalaci vstoupit do nového prostoru vnímání. Přes určitou monotónnost je tato diplomová práce vyzrálým projevem a hodnotím ji známkou výborně.
Unframed – oponentský posudek praktické diplomové práce (Michal Pěchouček, 2009)