O oprávněné existenci českého slova mětí pochybuji i poté, co jsem ho objevila na české wikipedii. Podle ní tvoří dvojici se slovem bytí a společně vyjadřují rozlišení a zároveň nutnou spojitost toho, co je, a toho, co má být.
Naštěstí jsou třímetrová slova vyvedená v leštěném titanu jako pomník Hansi Kelsenovi německá: Sein – Sollen; jejich odlišnost i propojení vyjadřuje vzájemné zrcadlení. Kelsen byl světově uznávaným zakladatelem normativní právní vědy 20. století a norma je právě to, co má být. Pokud jsem správně pochopila dostupné výklady pro neprávníky, považoval Kelsen právo za společensky formovaný systém, který respektuje etické a náboženské intuice a tradice, ale nepřipouští, aby byly legitimizací a základním východiskem právních soustav. Vláda práva podle něj nemůže podléhat hodnotovým soudům aktuální politiky. Kelsen přednášel na univerzitách v Rakousku, Německu, Švýcarsku a v letech 1936–1938 i na pražské Německé univerzitě. Pak odešel do USA, kde v Berkeley roku 1973 zemřel. Než se s ním ale ve věku tří let odstěhovali jeho židovští, německy hovořící rodiče do Vídně, narodil se v roce 1881 v novogotickém domě na rohu Spálené a (dnešní) Národní na pražském Novém Městě.
Na místo kovové destičky, jež jeho narození připomínala, chtěl solidní pomník pořídit Ústav státu a práva Akademie věd ČR s podporou rakouského zastupitelského úřadu. Spolu s malířem a designérem Petrem Dubem jej dlouhodobě připravoval a promýšlel právní teoretik Petr Agha. Oba monumentální nápisy připomínají podle autorského výkladu veřeje dveří zaniklého domu. Nahoře je nenápadně umístěna ampule s preparovanou mořskou vodou, načerpanou v Kalifornii na místě, kde byl rozptýlen popel Kelsena a jeho manželky. Explicitní odkaz na tradici česko-německé kultury, na připomínaného velikána a jeho rodný dům je ovšem decentně nezřetelný, srozumitelnost spoléhá více na rovinu prostorového a vizuální prožitku nežli na slovní vysvětlení. Zkrátka: Výtečný příklad, že pomník může – a měl by! – být kvalitním, aktuálně pojatým uměleckým dílem ve veřejném prostoru, které vychází svému publiku vstříc ven ze „světa umění“ a artikuluje význam připomínané osobnosti zcela současným výtvarným jazykem.
Přestože je Dubovo a Aghovo rozměrné dílo na svém místě v samém centru hlavního města již rok, obávám se, že těch, kdo si ho všimli, zastavili se, přemýšleli a následně si dohledali další informace, bylo pramálo. Na parcele po zaniklém rodném domě Hanse Kelsena byl v polovině sedmdesátých let 20. století vybudován obchodní dům Máj. Pomník je umístěn v rohovém průchodu spojujícím obě frekventované ulice a jeho pojetí je přizpůsobené střízlivému pozdně modernímu architektonickému výrazu stavby. Nutno zdůraznit: původní stavby. Než totiž pomník dospěl k realizaci, stala se majitelem budovy, a tedy i jeho investorem, akciová společnost Máj Národní. Na svém webu se pod záložkou Umění chlubí vizualizací s prázdným rohovým průchodem v pohledovém betonu, která tento výraz zachovává. Víme ale, co se s Májem stalo. Druhou položku web věnuje umělci Davidu Černému a tvrdí, že jeho „sochy dvou motýlů“, instalované krátce před realizací Kelsenova pomníku, „symbolizují mír, naději, svobodu a demokracii“. Ve skutečnosti jediné, co Černého objekty, prekérně zavěšené nad ulicí a vyvolávající pocit ohrožení chodců, stejně jako celá nová úprava i funkce budovy vyjadřují, je absolutní nadvláda svévole: můžu a nic jiného mne nezajímá (viz Poznámka AA 5/2024).
Kelsenův pomník se u nově otevřeného vstupu do House of Fun Prague vizuálně zcela ztratil, je přesvícen světly a přehlušen zvuky zevnitř. Autoři jsou rádi, že se dílo podařilo realizovat a že je nezpochybnitelně na svém místě přítomné. Promyšlená koncepce však ztratila možnost vizuálního působení. Anebo možná působí, ale s další vrstvou sdělení, která překrývá původní záměr: Žijeme ve společnosti, která nedokáže zabránit mocným a bohatým, aby pouze pro svůj vlastní zisk ničili myšlení, krásu, zodpovědnost a spravedlnost svévolně deformovanou představou údajné svobody. Vzkazují nám: Nikdo vám nebere vaše inteligentní zrcadlení mětí a bytí, dokonce vám na něj přispějeme. V realitě ale to, co je, aby to vydělávalo, zcela zahluší a překryje to, co být má.