PD Petr Dub

Série, na které Petr Dub pracoval zhruba poslední rok a již nyní poprvé prezentuje na veřejnosti, se logicky vřazuje do jeho předchozí tvorby, a zároveň v ní představuje nový jasně definovaný úsek. Kontinuita spočívá v tom, že stejně jako několikrát předtím jde i v tomto případě o díla, v nichž absentuje nějaký na první pohled zřejmý konvenční obsah a důraz je položen na jejich formální kvality, dále o obrazy expandující směrem k reliéfu a objektu, a konečně o průzkum samotných předpokladů existence obrazu jako takového. A naopak rozdíl by se dal popsat následujícím posunem: Jedním z ústředních problémů, které Dub sledoval ve svých starších pracích, byly materiální hranice tohoto média, vymezující, kdy lze ještě hovořit o obrazu. Někdy mačkal monochromní, malířsky zcela tradičně pojednaná plátna bez slepého rámu do amorfních struktur zavěšených na stěnu, v posledních letech naopak plátna vypínal na dřevěné konstrukce a přidával jim třetí rozměr. Nyní ovšem jde v tomto průzkumu dál, doslova „za obraz“. Vlastním tématem vystavených prací je totiž samotné vizuální vnímání jako de facto ta nejzákladnější podmínka existence obrazu v našem světě. Pro jeho intelektuální přístup k umění je charakteristické, že si přitom do hloubky nastudoval fyziologii zraku od dopadu světelného paprsku na sítnici po konstrukci obrazu vnější reality v příslušné části mozku. Dvojice očí v něm hraje stejnou roli jako naše vizuální paměť, a plastický obraz v naší mysli tak není mechanickým odrazem reality, spíše její specifickou rekonstrukcí. Petr Dub tento proces problematizuje tím, že nám předkládá zdvojenou realitu ve formě podobných, zároveň však zřetelně odlišných diptychů. V první rovině tak můžeme jeho současné obrazy vnímat jako jakési optické testy, analogii Rorschachových testů na poli vizuálního vnímání. Zároveň jsou to však stále vizuální díla svého druhu, složená ze dvou základních komponent klasického malovaného obrazu: z vypnutého plátna jako tradiční malířské podložky a z barev v široké škále typů. Špičkové současné materiály na bázi akrylu, u nichž využívá vysoké viskozity k jejich třírozměrnému formování, kombinuje s lacinými průmyslovými barvami stejně jako s klasickými barvami olejovými. Někdy je dále gesticky „modeluje“ štětcem, jindy používá nástroje, kterými surovou malířskou hmotu pouze krájí a stříhá, a často je na plátno nanáší v podobě amorfních blobů. Různobarevné nánosy čistých barev působí na první pohled jako čirý chaos, spíše jako paleta než obraz, avšak jistý řád je v nich vždy přítomen. Každý z nich působí odlišně a v mysli diváka, který je soustředěně pozoruje, evokují určité vizuální vzpomínky – někdy jako bychom se ocitli uprostřed ostrova plovoucích plastů, jindy zase v sladké krajině maršmelounů, v kabině kosmické lodi nebo v animovaném filmu. Jsou to zkrátka obrazy, které vzbuzují jisté emoce (viz název výstavy) a rozjíždějí vizuální fantazii do různých směrů, ovšem vždy spojených s různými sférami současné, či dokonce futuristické vizuality. Důležité je i to, že na rozdíl od předchozích hladce vypjatých reliéfních pláten lesklých tónů nejsou prvoplánově líbivé. V něčem připomínají rané syrové monochromní Antipaintings, v nichž Petr Dub zkoumal potenciál malířského gesta a malbu redukoval na její podstatu. Zde je toho však naopak k vidění tolik, až z toho přechází zrak. Ten zrak, o nějž tu jde především.