A
aproximace
V řadě oblastí poznání, tvorby i běžného obhospodařování životních potřeb nelze postupovat jinak, než s využitím aproximací, tedy s pomocí přibližných vyjádření na úkor přesnosti. Filosofické ideje, matematické definice apod. se naopak měly vyznačovat naprostou přesností (ovšem na úkor představitelnosti). Využíváme přirovnání, podobenství, metafor, analogií, alegorií atd. a mimo jiné si tím potvrzujeme, že toto je náš vlastní způsob myšlení a jednání. Chtěli bychom se jako Ikaros povznést ke slunci ryzí jasnosti, přesnosti, ideálnosti. Popálíme si křidélka a ocitneme se zpátky na zemi – mezi hmotnými, věcnými a jevy a těmi svými přirovnáními a aproximacemi. Čím dříve si popálíme křidélka, tím lépe.
Idea/přesnost/vzorec
Přirovnání/podobenství/přibližnost
Abstraktní a konkrétní/tělo/hmota
B
banalita
Etymologicky pochází slovo banalita z latinského „bannus“, tedy zákaz či autoritativní nařízení. Jde tedy o určitou hranici jednání, která se nesmí překročit, o základní parametry pro společenský kontakt, tvorbu, chování. Banální záležitost tedy není žádná zbytečnost, ale věc natolik základní, jednoduchá a zřejmá že ji nikdo nepovažuje za nutnou rozporovat, tématizovat, diskutovat nebo zviditelňovat. Ovšem takové banality jsou též často historicky a společensky relativní. V určité situaci se banalita zviditelní jako cosi, co již nepředstavuje nediskutované podloží, ale jako něco propustného, posouvajícího se k nutnosti nového promýšlení.
Tabu/základ/zákaz
Hranice/práh/báze
Jednoduché/složené/komponované
C
cena
Cenové hodnocení umělecké tvorby se tradičně odvíjelo od několika faktorů. Jednak zde hrála roli dobová představa o tom, co se přibližuje „kánonu“ aktuálního projevu a není to ohroženo strašákem anachronismu. Jednak se hodnotila i jakási kvazi věčnost, trvanlivost artefaktu, který vlastně měl mít povahu komodity a zároveň památníku. Dále se důraz kladl na „legendu“, ať už zcela iluzorní, nebo alespoň přepracovanou podle klišé „uměleckého života“ (což se týkalo např. i rockerů, zakladatelů nových, „alternativních“ firem apod.). A v neposlední řadě se cenila i jistá konformita tvůrce s objednavatelem, kupcem nebo mecenášem. O ceně tedy rozhodovala složitě rozehraná partie takřka divadelních a rituálních praktik. Do této nepřehledné sítě vztahů vstupují postupně i další aspekty, jako dočasnost a procesuálnost díla, nejasné sociální postavení umělců, kvantitativní vykazování tvůrčí činnosti (které je na řadu oborů, a to i těch teoretických, ve skutečnosti principiálně nepřenositelné).
Trvalé a dočasné/proces a stav
Materiál/legenda/komodita
Rituál/klišé/role
D
definice
V současnosti mnohdy pociťujeme až obsesi definováním, jednoznačností, zdánlivou přesností. Definice má zajistit bezpečí, hranice a jasné limity světa i myšlení. Definici nechápeme jako tvorbu pojmů (což je v deleuzovském pojetí princip filosofie), ale jako uzavírání se do kvazi-idyly či do jakéhosi pečovatelského zařízení, které přecedí spletitost vnějšku sítem vy-světlení (ale takové světlo nás spíše oslepí a znemožní vnímání jiných variant).
Hranice/práh/obrys
Uzavřenost/finito/konec
Úzkost/bezpečí/jinakost
E
exkluzivita
Co se vymyká? Co se rychle nestává obchodovatelným stylem, k němuž hledači trendů dodají nabídkový katalog na tzv. individuální výběr? Nové objevy v umění, filosofii, módě apod. se již předem začleňují do očekávání, které je dostatečně pružné, aby pojmulo a zpracovalo každou „monstrózní“ odchylku a učinilo z ní „fosilii“ (slovy Foucaulta).
Trendy/styl/image
Individualita/móda/inovace
Uniformnost/maska/fosilizace
F
fyzično
Tělo, materiál, hmota se z vnějšího světa přesunuly do soukromí, intimity, uzavřenosti. Vnějšek se svými možnostmi kontroly, digitálního pospojování a svazování se proměnil v místo fyzicky neobyvatelné. Trochu svobody vlastního těla se pokoušíme najít ve skrytu, v neviditelnosti soukromí. Vnějšek představuje prostor nového virtuálního řádu, naproti tomu pro hmotu a „chaos“ zbylo malinko místa jen za zamčenými dveřmi.
Tělesnost/tabu/nečistota
Virtualita/kontrola/dohled
Materiál/hmat/blízkost
G
Google
Labyrint a bludiště, jímž se bez Ariadniny niti konzistentní myšlenky nedá projít. Údajní pomocníci v podobě algoritmů jsou svůdci na naší cestě, nabízejí nám nesmyslné odbočky. Komenský předpověděl „vyhledávače“ ve svém Labyrintu světa (a ráji srdce). Náš průvodce, „Mámení“ (s těmi svými, dnes bychom řekli „růžovými brýlemi“) je mistrným iniciátorem spěšného, vyčerpávajícího bloudění.
Labyrint/bloudění/past
Pozornost/nepozornost
Svádění/odhalení/zahalení
H
hyperbola
Nadsázka, karikatura, zrůznění, ironie – jak se to pozná?, ptají se v současnosti někteří lidé. Lze překlopit ironii do „pravdy“ a tu pak propagandisticky využít? Stávají se nechtěnou hyperbolou i některé ideologické diskurzy? Monstrum a karikatura představují rub a líc téže mince. Obojí pracuje s deformovaně přehnaným zvýrazněním určitých rysů. Problém nastává, když na těchto rysech bazírujeme jako na těch klíčových.
Karikatura/nadsázka/výraz
Podobenství/metafora/přirovnání
Násilí/zneužití/manipulace
I
iluze
Epocha iluzivních obrazových strategií je údajně již dvě století passé. Proto se tyto postupy do značné míry vytratily z pole pozornosti a teoretické reflexe. Díky tomu měly bohužel příležitost rozbujet se nepozorovaně do takové šíře, že dnes už těžko nalézáme jejich okraje, rozmezí s „primární“ skutečností. Hra a iluze jsou zábavné a poučné fenomény (když rozpoznáme, kde začínají a končí).
Imerse/trompe l´oeil/virtualita
Hra/strategie/pravidla
Fikční světy/vyprávění/sen
J
já
Mezi mnou a horizontem se rozkládá svět. Slovo rozkládat se má v češtině trefně dvojaký význam. Neznamená jenom rozlehlost a vztahy prvků, ale též rozpad a od něj se odvíjející ztížení sledovatelnosti. Svět, já i horizont jsou především určitá pojmenování, označení. Znaky představují sice jen pomocné prostředky, ale lze se jejich prostřednictvím dorozumět (nebo znepřátelit). Struktura „binární opozice“, která s koncepcí já-skosti souvisí, je zjednodušující, ale praktická, pokud toto zjednodušení bereme na vědomí a nezapomínáme na něj.
Znak/binární opozice
Subjekt/objekt/abjekt
Identita/alterita
K
kopie
Ve svém dvojníkovi, kopii, obrazové reprezentaci se můžu rozpoznat. Jediným neviditelným místem světa pro mě vždy zůstane moje vlastní tvář, kterou nemůžu v žádném případě spatřit „přímo“. Sám sebe nahlížím pouze v kopiích, ve svých tvůrčích počinech, artefaktech, v pohledech jiných lidí, v odrazech, stínech, více či méně nezřetelných odlescích. V technických „odlescích“ můžu variovat svoje sebe-pojetí, až se v jejich záplavě ztratím. Nenajdu tu žádnou křižovatku, průnik. Moje tvář bobtná v mase „rhizomatických“ kopií – tak se to ovšem jeví jen mně samotnému. Pokud nehledám vlastní originalitu, tak mě tyto procesy tolik nebolí. Obraz a jeho kopie k sobě mají obdobný vztah problematického dvojnictví. Stanovování hierarchie mezi originálem a kopií představovalo tradiční teoretickou zápletku, která v současnosti ztrácí na samozřejmosti a „originálo-centrismus“ je po zásluze problematizován.
Dvojník/duplikát/stín
Originál/princip/kategorie
Multiplikace/otisk/reprodukce
L
lidovost
K tomuto termínu se vesměs vztahují buď představy o anachronismu, nebo jakási kritická, hodnotící stanoviska. Na jednu stranu uvažujeme o čemsi folkloristickém a na druhou se přeme o vztazích mezi elitním a okrajovým, centrálním a periferním apod. Nicméně takové redukování „lidovosti“ na něco muzeálního a esteticky poněkud devalvovaného je značně zavádějící. Kupříkladu teoretik populární kultury a sociolog John Fiske ve své knize „Jak rozumět populární kultuře“ tvrdí, že „lidový“ recipient masmediálních produktů není pasivním, manipulovaným příjemcem ideologických a komerčních sdělení, ale naopak velice aktivním, tvůrčím spolu-autorem konečného vyznění a smyslu dané záležitosti. V různých společenských, kulturních a historických kontextech se i zdánlivě banální a spotřební komodity masové kultury proměňují ve velice specifická sebevyjádření určité společenské skupiny. „Lidovost“ se tedy v současnosti posunula do této oblasti interaktivního přetváření předpřipravených pop-kulturních produktů, které fungují jako pouhý polotovar, jemuž vtiskne konkrétní význam teprve „lidový“ divák, čtenář či posluchač.
Interakce/kreativita/interpretace
Masová média/populární kultura
Populus (lid)/demokracie/přetváření
M
malba
Vesměs se teoretici i další publikum maleb shodují v očekávání, že tato technika je stopou jedinečného autorského tvůrčího procesu. Údajně se zde nutně setkávají oko, mysl a ruka na nevšedním projekčním poli, na povrchu budoucího artefaktu. Donedávna se příliš nebral v úvahu podíl tohoto pole samotného, podíl jeho technik, materiálů a možností. Jako bychom skrze malbu chtěli spatřit samotného autora. Malba měla fungovat jako opona, která se rozevře a nastane představení určité legendy. Taková legenda o ukazování jedinečnosti představuje mimo jiné účinný marketingový nástroj.
Ukazování/deixe/ostenze
Jedinečnost/singularita/opakování
Věc/povrch/materiál
N
neoliberalismus
Toky, proudy, těkavost, tekutost – těmito termíny bychom mohli opsat současnou nejistotu a nejasnosti ohledně vztahů mezi držiteli moci a jejich zdroji. Jedná se o určitý typ hazardní, vysoké hry, při níž hráči odkládají karty celých sociálních skupin, regionů a zemí. Otázkou je, zda podnětem a motorem této hry je závislost nebo klasické prospěchářství. Udržet se ve hře vyžaduje pracné maskování, obelhávání sebe sama. Nová je tu především rychlost, bezcílnost a nehmotnost procesů.
Rychlost/změna/tekutost
Zisk/hra/vzrušení
Riziko/závislost/adrenalin
O
originalita
Snad se stále navrací touha po hledání původu, arché, pramene, začátku. Zájem o originální artefakt, až téměř obsese tímto fenoménem, se objevuje až kolem roku 1800, kdy se rozpadla dlouhodobá těsná spolupráce umění a náboženství. Raně moderní estetický diskurz razil právě takové pojmy jako originalita, vkus, génius atd. Z legendy o originálním, autorem „dotýkaném“ artefaktu se snadno stal argument uměleckého trhu. Mnohdy nadbytečné diskuse o vztahu mezi tzv. originálem a kopií, variantou nebo odvozeninou poněkud matou jak odborníky tak „laické“ publikum. Hledání původního kousku propojeného se „stvořitelem“ má trochu charakter pouti za „svatým grálem“.
Kopie/falzum/varianta
Původ/arché/aura
Autor/kreátor/génius
P
patos
Různé rétorické styly, způsoby a prezentace promluvy využívají několika základních poloh: vážné, komické, lidové apod. Politici, žurnalisté, i třeba podnapilí lidé v hospodě střídají tyto sebe-prezentace a chtějí-li někomu předestřít svoji „pravdu“, podtrhnou svůj projev mnohdy patetickými, až tragickými gesty a přednesem. Rétorické „obaly“ na často banální či vyloženě škodlivá poselství ovlivňují přijetí či odmítnutí ze strany publika. Komickým „obalem“ nikoho nepopudíte, ale také o ničem nepřesvědčíte, snad jen o tom, že i posluchač sám by mohl zapojit vlastní kritické myšlení. Patetickým projevem manipulujete publikem velice účinně a pak jen zbývá se po letech omluvit, až se zjistí, jaké mělo takové přesvědčování následky.
Vznešeno/tragično/drama
Rétorika/styl/stylizace
Médium/vehikulum/nástroj
Q
Qui bono?
Komu to posloužilo?, ptají se soudci při zvažování viny, neviny, trestu, osvobození atd. Komu prospívá produkce v oblasti různých kulturních sfér? – tak bychom mohli původně právnickou formuli variovat. Řada lidí by šla ještě dále a uvažovala by o tom, že tzv. nepraktické činnosti mohou mít něco společného se zločinem (když tedy využiji nadsázku). Většinou se například v tzv. diskusích na sociálních sítích v této souvislosti vyskytuje vskutku hlubokomyslná úvaha o tom, že „nepraktická“, kulturní či umělecká produkce „krade“ peníze z daní. Ty by prý měly sloužit spíše financování dalších centimetrů dálnic apod. Lze zhruba říci, že „bonum“ (dobro) mají z mimo-utilitárních, uměleckých, filosofických činností všichni, pokud tedy nějak zvlášť netouží po tom proměnit se v roboty.
Prospěch/zisk/optimalizace
Praxe/teorie/introspekce
Dobro/peníze/symbol
R
realita
Lidský svět se skládá z věcí (věc je latinsky rés), kterými však rozumíme určité záležitosti, fenomény, události spíše než hmotné předměty. Třeba „věci veřejné“ (tedy rei publicae) nejsou souborem sdíleného nářadí apod., ale souborem idejí a diskusí nad nimi. Před-mět naproti tomu znamená smyslově vnímatelnou entitu, která je postavena přede mnou a které chci vlastně jen využít, popřípadě zneužít. Věcí, z nichž se skládá realita, lidský svět, využít moc nelze, jsou neuchopitelné, proměnlivé, formují se vždy jen v rámci interakcí s jejich pojímáním ze strany druhých lidí. Jsou to jakési veřejné sochy, které tvarujeme společně při svých setkáních.
Věc/předmět/fenomén
Vnímání/sdílení/komunikace
Antropomorfizace/forma/tvar
S
simulace
Za simulaci bychom mohli považovat svůdnou, přesvědčivou nápodobu, ke které se uchýlíme jako ke lsti, když chceme někoho oklamat. Třeba, když simuluju nemoc v zaměstnání, nečiním tak proto, abych jen předvedl, jak umím pěkně zahrát nemocného. Laboratorní, modelová simulace se naproti tomu nepokouší v prvním plánu obelstít publikum, ale má fungovat jako trenažér určité skupiny situací. Převádí je na typické procesy a teprve později se sepisují dlouhé a neukončitelné seznamy „vedlejších účinků“. Simulace komerční, popkulturní a masmediální kombinuje lest a typizaci a nakonec se příjemce, divák sám proměňuje v nefunkční nápodobu toho, kdo něčemu věnuje pozornost.
Simulakrum/mimesis/nápodoba
Divák/masmédia/spotřební kultura
Model/laboratoř/experiment
T
trend
Hledání vlastní identity v rámci neklidných módních proudů je opravdu těžké. Rádi bychom si vybrali vlastní „modus“, způsob, typ bytí, když už se nám v moderní epoše posledních dvou staletí tvrdí, že nejsme vrženi do předem daných a limitovaných životních úkolů. Prý si můžeme vybírat, volit, tzv. tvořit. Můžeme kombinovat, přehrabávat se hadrárnou, styly, trendy, životními „filosofiemi“. Bohužel trend vesměs nechápeme jako směrovku na naší životní cestě, ale jako dočasný, labilní stav, masku, kulisu a převlek, z něhož se doma otřepeme. Termín trend původně souvisel s pohybem, dnes odkazuje na strnulost (masky).
Modus/móda/způsob
Maska/role/kostým
Pohyb/stav/směr
U
umění
Západní myšlení vykopalo s pomocí termínu umění poměrně slušnou propast. Nakupila se tu opozita: ideje kontra provedení, primitivní kontra elitní, kýč kontra vkus, svobodné kontra služebné atd. Ušlechtilé pojmy spouštějí dosti často bitevní vřavu – třeba tzv. pravá víra ad. Prudké roztržení světa obrazů, textů, tónů, ke kterému cca od renesance došlo, vede k neustálým, návratným „protestantským“ hnutím, k ikonoklastickému burcování, k trumfování vyšší kartou toho pravého, smysluplného, aktuálního projevu. Umění západního a moderního typu je tedy mariáš – ve smyslu hazardní hry, nikoli ve smyslu svatby.
Konflikt/hra/opozice
Idea/invence/koncept
Tvorba/látka/smyslovost
V
vizualizace
Abych si něco představil, potřebuji podobenství, metaforu, obrazné vyjádření. Abstraktní údaje, projekty a koncepty lépe vstřebám, zažiju a přijmu díky konkretizaci smyslového vjemu. Viditelné je směsí představ, předpokladů, konvencí a aktuálních vnějších vstupů. Co z toho plyne? Nikdy nevidím to, co mám před očima, ale spíše to, co již je uvnitř mých fantasmat. Nicméně vizualizaci potřebuji pro probuzení, iniciaci, roznícení toho vnitřního obrazového proudu.
Vidění/počitek/vjem
Abstraktní/konkrétní
Konvence/představa/imaginace
W
wifi
Vše-dostupnost, všemohoucnost připojení, při kterém se zdánlivě nezaplétáme do nějakých hloupých hmotných pastí, drátů, plotů, limitů a hranic. Jde o stejně velkou iluzi jako ta, na níž je postavena celá moderní představa pokroku, směřujícího k osvobození, rovnosti a blahobytné slasti. Neviditelná, nemateriální síť je schopna vytvářet ještě účinnější pasti, než ostnaté ploty a dráty s elektrikou. Nyní se ovšem již zaplétáme každý sám za sebe.
Hranice/síť/linie
Spojení/rozdělení
Individualita/masovost
X
xerox
Jak se z jednotlivého označení stane obecné, okřídlené rčení? Jak vznikají slova? A jak se pak rozmnožují a tímto množením potvrzují a kodifikují? Mají nové technologie a aparáty schopnost posouvat přístup k jazyku a jeho zrání a měnit jeho dějinnost v ostré přelomy a skoky? Bezpochyby ano. Nové technologie a jejich kvantitativní mocnost ťaly do jazyka jako národní obrození a podobné ideologické krize a zlomy. Mám ještě doma nějaké dosti staré „oxeroxované“ obrázky a texty. Často se na sebe vzájemně přilepily, prorostly spolu, vytvořily archeologickou vrstvu. To mě těší možná víc, než kdyby na nich bylo něco vidět.
Reprodukce/kopie/mnohost
Stopa/vrstva/otisk
Technologie/jazyk/aparát
Y
youtuber
Nikdy jsem si nemyslel, že se ze mě stane youtuber, ale covid mě naučil. Sice jsem místo úderných, krátkých videí natáčel i několikahodinové instruktážní přednášky a kurzy, což jde trochu proti smyslu daného formátu, ale mám svůj „profil“! Reklamní agentury mně zatím neoslovují, nevím proč. Asi mají svých starostí dost. A teď ještě smajlík: „: )“. Děkuji za pozornost.
Manipulace/zjednodušení/rychlost
Komerce/reklama/mizení
Kultura individualismu/obsese/ego
Z
zákaz
Zákaz, příkaz, důkaz, kázání, trest a dozor. Přestoupení zákazu, tabu a normy je tvůrčím aktem, k němuž se vztahuje výrazná a zásadní nechuť udržovatelů řádu. Řada lidí dnes uvažuje o tom, co by bylo dobré zakázat, co by se jim líbilo, kdyby se zakázalo. Jako kdyby zákaz byl paradoxně typem negativní tvorby – podobně, jako třeba Walter Benjamin uvažoval o destrukci jako o vytváření otevřeného prostoru s pomocí negativní tvorby. Může i zákaz vytvářet nějaký otevřený prostor? Tabuizace představuje tradiční a občas funkční sociální praxi. Dnes se zákaz tak trochu přehoupl do sféry estetiky: zákaz jako něco, co vzbuzuje „libost“.
Kontrola/moc/disciplinace
Destrukce/tvorba/prostor
Bezpečí/uzavřenost/neprůhlednost