Garáže již téměř historicky sehrávají viditelně pozitivní roli v kultuře a umění. Fenomén garáže jako by souvisel s potencionálem periférně nového: význam je již patrný a doba potvrzení je ještě daleko. Mladý Lukáš Machalický se rozhodl program své galerie pojmout sociálně širším způsobem – jako příležitost prezentace a setkání díla zvoleného umělce s teoretickou odezvou či jinou iniciací autorova hosta. Dnes zde vystavuje své obrazové objekty absolvent brněnské FaVU Petr Dub, který si jako hosta přizval mladého úspěšného závodníka v mimibike Josefa Hohenbergera.
Recyklace a prezentace
Symbióza motoristického sportu a výtvarného umění je celkem vzato spíš ojedinělou událostí, přece však při podrobnějším vhledu do Dubova způsobu práce si můžeme uvědomit řadu styčných ploch, kterými se iniciační spojení se závodníkem vybrušujícím vlastní styl se legitimizuje. V terminologii motoristického soutěžení znamená pojem pole position zvýhodnění ve startovní pozici v daném závodě, neboť postavení závodníka při startu je dáno výsledky v předchozích kvalifikacích, tedy předpokladem úspěšného výsledku závodu. Podobný prezentačně umělecký postup, alespoň myslím, si zvolil také Petr Dub /Praha, 1976/. Jeho životní cesta a předpoklady uměleckých školení nebyly vůbec přímočaré, jako samoživitel přistupoval k umění z pozic každodenní praxe
a podstatně se tak lišil od svých školních souputníků. Vzpomínám si na někdejší Dubovy artefakty, které ještě před lety vytvářel ve školním ateliéru na brněnské FaVU a pociťuji dnes jistý omyl, kterého jsem se tehdy při hodnocení dopouštěl. Již tehdy bylo možné Dubův přístup v práci ve školním ateliéru označovat za konceptuální, v němž se procesuálně ovlivňovaly obě složky v přítomném díle: složka ideová i materiální, v níž např. finální účinek byl podmíněn převrstvováním vnitřně skryté konstrukce nahodilými detaily a výrazně barevným až signálním řešením. Žel, nemohl jsem si tehdy ještě uvědomit dostatečně, že mám zde co do činění s autorem osobnostně již hotově vyzrálým, jehož někdejším handicapem jsou nedostatky v řemesle, bez jehož bravůrního ovládání – zejména v případech redukčně minimální estetiky – nelze dojít přesvědčivého výsledku. Petr Dub, zvyšováním formálních nároků, podobně jako trénující závodník, recykloval sám sebe a tříbil tak způsoby vlastní prezentace.
Význam detailu
Programové zkoumání formálně uměleckých výrazových prostředků jako by se zdánlivě blížilo k již osvědčeným formám modernismu a minimalismu. Christovo balení a vznik monumentálně transformační formy estetické redukce však zajímá Petra Duba i přes zdánlivou obdobnost jen okrajově, neboť recyklací a spojováním látek a prvků své někdejší umělecké činnosti (odřezky povrchů i celých částí pláten, částí blindrámů adt.) se více řadí ke způsobům postprodukce. Přes na povrch viditelnou redukci usiluje o efektně efektivní řešení, dotýká se až bizardně bohatých souvislostí; společným znakem Dubovy vizuality je potlačení jakéhokoliv vjemu stop osobitosti člověka. Ideálem jeho práce je dokonale průmyslová produkce, do které transformuje způsoby vjemů a mentálních pochodů člověka. Dokonalost účinku fyzických i mentálních spojení se rafinovaně projevuje zejména v detailu. Právě zvlátnutím mnoha jednotlivostí může i autor stejně jako závodník dojít k formální dokonalosti jako prostředku umožňujícímu dotknouti se met vítězství…
Dotknouti se met vítězství… (Pavel Netopil, 10. 10. 2012, Artalk.cz)