Q: Co bylo zásadním, průlomovým okamžikem ve vaší tvorbě?
A: Diplomová práce UNFRAMED, selekce pro START POINT 2009 a účast na THE SOVEREIGN EUROPEAN ART PRIZE 2010. Skrze diplomku se mi konečně podařilo zahodit osobní balvan spojený s představou o tom, „co a jak“ mám malovat. Cestou do Klatov na Start Point jsem si pro změnu uvědomil odpovědnost k faktu, že mám možnost stát se součástí profesního provozu, což pro mne znamenalo novou a zásadní výzvu… Naopak po vernisáži v londýnském Barnican Centre jsme na ultra snobském večírku s Markem Kvetánem ze stránek vlastního katalogu finalistů skládali vlaštovky a demonstrativně je házeli po Nasseru Azamovi, Timovi Marlow z White Cube a Robertu Punkenkhoferovi z Art&Idea. Ráno jsem měl brutální kocovinu, ale rozhodně ne z alkoholu. V rámci výstavy byli umělci jen aukční položky a z akce se stal automatický úkon bez obsahu. Podobnému nebezpečí by se měla velkým obloukem vyhnout právě Artbanka.
Q: Sbíráte něco?
A: Pochopitelně umění. V poslední době se z toho stala docela posedlost a vzhledem k faktu, že mám rád čisté prostory, existuje celá řada věcí, která v našem bytě ani jednou nevisela. Jakkoli se osobně věnuji převážně abstrakci, ve vlastním ateliéru skladuji práce od Jaroslava Juřici, Ondřeje Kotrče, Reného Hábla, Petra Kunčíka, Pavla Preisnera a dalších. K většině autorů mne váže osobní vazba. S odstupem let si uvědomuji, že se nejraději vracím k pracím, které vznikly během jejich studia, jelikož je v nich jednoduše více hledání. To později většinou vytlačí snaha o formální zařazení díla. Samostatnou sběratelskou kapitolou jsou dílka vyhozená v rámci školních úklidů – hotové poklady! Často bohužel bez autorství… Obecně jsem pan „výbavička“. Když s něčím začnu, potřebuji kompletní sety, ať už jde o oblečení, doplňky k MTB, humidor, doutníkový zapalovač nebo dnes úspěšně rezavějící sady finských Rapal na rybaření.
Q: Proč by podle vás lidé měli sbírat současné umění, zejména to vaše?
A: Standardní klišé – investice? Investovat by ovšem v životě měli lidé především do toho, co je oslovuje. Sbírat umění pro sbírání umění je asi tolik duchaplné jako vydělávat peníze proto, aby měl člověk více peněz. Koupíte-li dílo, kterému nerozumíte alespoň po svém, nenaplní vás, i kdyby se v čase zhodnotilo sebevíc. Richard Adam pořídil základ své sbírky za standardní úřednický plat a dnes se jedná o jednu z nejdůležitějších sbírek u nás… Ve své tvorbě se pokouším vytvářet univerzální prvky, které jsou přenosné z galerijního prostoru do běžné architektury. Je pro mne ovšem zásadně nutné, aby šlo o fragmenty kombinovatelné s předpokládanými dispozicemi „lidských měřítek“. Odtud nakonec pochází i pro mne klíčový cyklus Transformers, v němž pracuji s přeformátováním nalezených věcí. To znamená věcí, které již byly vyměřeny a prošly spotřebou ve formě civilního předmětu. Sbírejte třeba výtahové šachty, ale dělejte to s vnitřním přesvědčením! Cukr je dobrý, ale v dortu je lepší.
Q: Chtěl byste si zkusit být ženou-umělkyní? Myslíte, že byste dělal věci jinak?
A: Rozhodně ne. V období hormonálních výkyvů docela zajímavé téma, nicméně dnes mi nezbývá než holky v umění tiše obdivovat! I v umění pochopitelně platí genderová nerovnost… Baví mne například Janet Echelman, Elena Elagina, Aleksandra Mir nebo Pipilotti Rist. Pokud bych měl měnit, pak jedině za tu šanci zažít si z gruntu život někoho jiného, ale Petra Dubová by patrně byla agresivní tělová designérka s rozvráceným životem – vše, čemu se dnes vyhýbám.
Q&A (Irena Satkeová, interview v rámci projektu Artbanka, 6. 10. 2011)