Roudnická galerie připravuje každoročně výstavu, jejímž prostřednictvím umožňuje divákům nahlédnout do svých sbírek. V uplynulých letech prezentovala několik autorských kolekcí prací na papíře i stěžejní soubory, jež tvoří fundament sbírkového fondu instituce. V minulém roce si výjimečnou kolekcí umění 60. let 20. století představenou výstavou Schránka pro ducha připomněla dobu, kdy začala fungovat jako profesionální instituce v nově zrekonstruovaném sídle. Reprezentativní přehlídku oživily vstupy výrazných mladých tvůrců, kteří se ve svých pracích dotkli postupů a principů umělecké produkce 60. let a poukázali tak na myšlenky a přístupy, které zůstávají v umění uplynulého půlstoletí stále živé. Pestrou směsici různorodých uměleckých výpovědí jedné generace tak proměnili v živý, mezigenerační dialog.
Výstava pole rezonance na tento způsob práce navazuje. Ze sbírkového fondu galerie jsem vybrala obraz Václava Boštíka Zakřivený prostor. Dílo, které vzniklo v roce 1970 během Mezinárodního malířského sympozia Roudnice 70´, patří mezi Boštíkovy vrcholné práce a zároveň mezi nejcennější akvizice roudnické sbírky. K účasti na výstavě jsem přizvala vizuálního umělce Petra Duba (*1976) a původem českého sochaře žijícího ve Francii Vladimíra Škodu (*1942). Petr Dub na výstavě představí práci Cheyenne Silver (2013) oscilující na pomezí malby a objektu, v níž se podobně jako Václav Boštík, ale zcela po svém vyrovnává s problémem obrazové plochy a směřováním tradičního závěsného obrazu. Právě setkání s malbami Petra Duba z cyklu Porn Star Selection na výstavě Další ze způsobů jak nevytvářet obrazy v chebské galerii na podzim roku 2015, se pro mě stalo podnětem k úvahám o výstavě, jež by zprostředkovala dialog prací obou malířů. Setkání s obrazem Cheyenne Silver ve mně vyvolalo pocit, jako by mi před očima ožil Boštíkův obraz Zakřivený prostor, jako kdyby se pulzující barevné body z jeho plátna pokusily vyvázat z daného řádu a proniknout hlouběji do prostoru. Velmi na mě tehdy zapůsobilo, že přesto, že tvorba obou autorů stojí na zcela odlišných ideových pilířích, dospěli k obdobným vizuálním formám. Nedlouho poté následovalo další nečekané setkání. Odehrálo se v ostravské galerii, kde jsem měla poprvé možnost osobně se setkat s dílem Vladimíra Škody. Škodovy objekty mě zasáhly svou monumentalitou a oproštěnou, minimalistickou formou, ale i ideovým pozadím, které v mnohém rezonuje právě s tématy, jimž se ve své tvorbě kontinuálně věnoval Václav Boštík. Zaujalo mě především Škodovo vibrující zrcadlo z leštěné nerezové oceli, které lze z jisté perspektivy chápat jako zachycení (Boštíkovy) myšlenky energetického pole v prostoru a hmotě. Přivedlo mě k rozhodnutí, že výstava, by neměla být jen dialogem, ale setkáním tří prací tří autorů rozdílných generací, pomyslným polem rezonance rozdílných uměleckých přístupů a myšlenek, které se však v určitých aspektech protínají… (Nina Michlovská)